Vzpomínka na Sira Terryho Pratchetta

12. března 2015 v 20:02 | Barica
Zdravím.
Dne 12. 3. 2015 zemřel spisovatel Sir Terry Pratchett ve věku 66 let. Za svůj život stačil napsat veliké množství knih, spoustu z nich ze světa Zeměplochy. Tento úžasný a chytrý muž trpěl Alzheimerovou chorobou, což oznámil v roce 2007. Svou poslední knihu vydal minulý rok.
Tato zpráva mě ani ne před hodinou zasáhla jako blesk z čistého nebe. Byla jsem v pohodě, dokud mi nenapsala kamarádka. Pořád tomu téměř nemohu uvěřit. Samozřejmě, věděla jsem o jeho nemoci, avšak ani by mě nenapadlo, že...že tento rok zemře! Když jsem se tuto smoutnou novinu dozvěděla, brečela jsem, přestože jsem Pratchetta nikdy nepotkala. Jeho knihy mě však provází už dlouhou dobu - na prvním stupni jsem po zhlédnutí Maškarády a Soudných sester v Divadle v Dlouhé začala číst jeho knihy. Nepřečetla jsem toho od něj tolik, co někteří jiní, neznám Zeměplošský svět tak, jako další. Avšak byl to mj nejoblíbenější autor, a jeho knihy pro mě hodně znamenají.
Nový desing blog, tento článek - takovými drobnostmi se snažím ostatním sdělit, co pro mě jeho smrt znamená, a pro ty co neví, tak že se to vůbec stalo.
Sire Terry, odpočívej v pokoji, a to i kdyby po smrti nebyla Smrťova země. Děkuji za všechny ty úžasné příběhy.
 

Na hranách času

10. února 2015 v 19:49 | Barica |  Povídky
Rozhodla jsem se publikovat povídku, jež jsem vytvořila do školy. Zadání bylo napsat vypravování, jež by obsahovalo jednu ze zadaných trojic slov. Já si vybrala "džínsy, lavička, parfém". Psala jsem to i doma, a nějak se mi to protáhlo...Jedna dvojice (mohli jsme pracovat ve skupinách nebo sami) měla příběh o tom, jak jde někdo do restaurace, a přnesou mu jiné jídlo, než jaké si objednal. Ale já se nepovyšuji, vážně ne! :D (Jen malinko...) Inu, učitelka mi dala velkou jedničku, chválila mě před celou třídou, a snad jsem se i stala její oblíbeňkyní...to je snad po druhé, kdy jsem měla ve škole nějaký menší úspěch :D Ale nechme to být, tady je prostě moje povídka...(To výše byla taková reklama, víte? Asi to vyznělo naopak...ale nemyslete, já nejsem nějaká pyšná. Mám jen radost, že se mi něco takového ve škole povedlo :))

Na hranách času
Artur neměl dobrou náladu. Vždy byl chytrým, vzorným studentem, ale poslední dobou se mu přestalo dařit. Učitelky si toho samozřejmě všimly. A rodiče jakbysmet. Ještě mu zakáží chodit ven! To by byla hrůza. Naštěstí se dnes zase setká s Melánií. To byla jediná světlá jiskřička v jeho nudném šedém stereotypním životě. Proto se taky bál, že bude mít domácí vězení. Normálně býval doma pořád a ležel v knihách, ale potom, co ji potkal, byl venku velice často.

Podíval se na hodinky - bylo půl třetí. Rychle si natáhl sako, oprášil džínsy a vyběhl z domu. Svižnou chůzí byl v parku - místě setkání - za půl hodiny. Melánie už tady čekala. Seděla na lavičce, upravená a elegantní, a zároveň plná energie, odhodlání, s náznakem drzosti v očích. Měla na sobě modrou blůzu a černou sukni nad kolena, na nohou vysoké šněrovací boty, na temeni vlasy stažené, ale kolem obličeje se jí vlnily dva pramínky hnědých vlasů. S úsměvem ho pozdravila. Přisedl si k ní, a ucítil příjemný parfém. "Minule jsem ti říkala, že dnes…dnes možná bude zajímavý den." Vypadalo to, že hledá vhodná slova. "Inu, já nějak nevím, kde začít." Nadechla se a usmála se tím svým krásným úsměvem. "Chtěla bych se ti s něčím svěřit. Ale ty mi nebudeš věřit." "Proč bych neměl?" Artura se to trochu dotklo, ale když mu gestem ruky naznačila, aby ji nechal mluvit, nic nenamítal. "Protože tohle by mi nevěřil nikdo" usmála se nešťastně. Artur se nemohl zbavit dojmu, že to k ní sedí - mít nějaké neuvěřitelné tajemství. Byl trochu nervózní. Přestože s ní rád trávil čas, a byla mu neskutečně sympatická, nevěděl o ní skoro nic. "Hele, uděláme to takhle: chyť mě za ruku" řekla. Po krátkém zaváhání ji poslechl. "Zavři oči," ztišila hlas. Teď mu to ale začalo připadat divné. "Hele, Melánie, já nevím-" "Prosím," přerušila ho "důvěřuj mi. Nemyslím to nijak zle." Chvíli se jí díval do očí a pak uposlechl. "Teď si vzpomeň na ten příběh, co jsem ti vyprávěla minule. O Viktoriánské Anglii. O těch hádajících se sourozencích v parku. Zmínila jsem i datum, jestli si vzpomínáš." Artur přikývl. "Tak teď se na to soustřeď. Mysli na ten park i na datum a čas - těsně po poledni. Vzpomeň si na detaily, které jsem popisovala. Představ si, že tam jsi, vidíš kolem slečny a pány v elegantním oblečení, slyšíš kroky a hovory, že cítíš zápach města…Jsi tam, ty víš, že tam jsi." Artur měl dobrou fantazii, takže si vše představoval do nejmenších detailů a živě. A pak měl pocit, že ho nějaký tlak skoro až drtí, že nemůže dýchat, že je pod vodou a zároveň letí, a že čas se zbláznil. Pak se všechno uklidnilo. Ležel ohromený na zemi, hlava ho bolela, a nebyl si jistý, co uvidí, když otevře oči. Nakonec je však otevřel. Všechno bylo až příliš živé.

Seznámili se zhruba před dvěma měsíci. Zrovna šel do parku, jelikož rodiče ho přímo vyhnali ven (Tehdy by je ani nenapadlo dát mu domácí vězení) a hledal místo na sednutí. Na jedné lavičce seděla dívka, a zaujatě se rozhlížela kolem. Artur váhal, ale nakonec k ní přišel a zeptal se, zda si může sednout. Podívala se na něj nevěřícným pohledem. "Sem? Ke mně?" zeptala se. "Samozřejmě," podivil se Artur jejímu překvapení. Kývla hlavou na souhlas. Artur si sedl a dal se do čtení, avšak hned po pár minutách ho dívka oslovila. "Autor to nevystihl moc přesně. V takovouhle dobu by před Big Benem nebylo tolik lidí. Arturovi došlo, že mu nahlíží přes rameno. "Jak to víš?" zeptal se, protože ho nic jiného ho nenapadlo. "Mám toho hodně načteno," odpověděla po zaváhání. Pak energicky zvedla ruku a představila se: "Jsem Melánie." "Já jsem Artur," odpověděl jmenovaný zaskočeně. Takhle rychlé seznámení ještě neviděl. Potřásli si rukama. Melánie měla v obličeji zvláštní výraz, který si v tu chvíli neuměl vysvětlit. Až později se dozvěděl, čím to bylo.
Hned po tomto seznámení zavedla Melánie řeč na knihy. Zjistili, že se mají o čem bavit, a taky zjistili, že už během té chvíle jsou mezi sebou sdílnější, než jsou někteří lidé mezi sebou za pár měsíců. Měli toho hodně společného - podobný vkus v knihách, obdiv k časům dávno minulým, fantazii. A tak se taky stalo, že když se loučili - uběhly tak dvě hodiny - domluvili se, že za týden se sejdou na stejném místě. A taky že se sešli. A pak se takhle scházeli každý týden, a jako by mezi nimi bylo nějaké pouto. Ona mu vyprávěla příběhy, jež sama vymyslela či si přečetla, a on ji poslouchal, a říkal si, že ona do téhle doby snad ani nepatří. A možná měl i pravdu.
"Viktoriánská Anglie?!" To bylo to jediné, na co se Artur zmohl. Kolem byla zeleň parku. A gentlemani v oblecích a dámy v dlouhých šatech. Zdáli slyšel klapat koňské podkovy po dláždění. Melánie stála nad ním a na tváři měla nadšený úsměv. Podala mu ruku, aby se mohl zvednout. Artur se však dál konsternovaně rozhlížel. "Melánie?" vypravil ze sebe nakonec, doufaje, že dívka stojící nad ním mu všechno objasní. "Tady jsem," zasmála se tázaná "Vstávej prosím tě. Nebudeš tady snad sedět donekonečna, ne?" Artur se omámeně chytil její ruky. Vstal a zadíval se na ni. Vypadala neskutečně spokojeně. "Ty jsi mě zdrogovala," řekl nevěřícně, jelikož to byla jediná možnost. Přešla k němu a vlepila mu políček. "V tom případě mi vysvětli, proč jsi tohle cítil" zatrylkovala vesele, když si Artur začal třít bolavou tvář. "Rozhlédni se kolem," ukázala na dvě postavy stojící kousek od nich "to jsou přece ti dva z mého příběhu. Rozhádaní sourozenci, tak jak jsem říkala. Mladá žena a její bratr, který má ochranitelské sklony." A opravdu - stála tam dívka v modrých šatech a mladý muž v obleku, jež se dohadovali. Ona měla obličej zkřivený vztekem, on jen podrážděně šeptal. "Ale jak to?" Artur nic nechápal. "Pojď prosím tě" vyzvala ho Melánie. Vydal se za ní do jedné z blízkých ulic. Bolela ho hlava. Za chvíli se však zastavil. "Já to nechápu" řekl, rozhlížeje se po vysokých zdobných domech. Melánie se nepřestala usmívat. Pozvedla ruce a zatočila se. Celá zářila. "Myslela jsem, že tohle období poznáš," rýpla si do něj. "Taky že ano. Ale co tady děláme my? Jak to, že si nás nikdo nevšímá?" Už se trochu uklidnil z počátečního šoku, ale pořád nemohl pochopit, co se tady děje. Melánie přišla až k němu a zadívala se mu do očí. "Asi bych měla začít od začátku, jestli to chceš opravdu vědět." Artur přikývl. "Tak to bych asi mohla začít u sebe. Hm, jak to vysvětlit…Inu, čas se řídí jistými pravidly, jež obvykle nejdou porušit. Vznikaly by pak různé paradoxy, a to by opravdu nebylo příjemné. Jenže jednou za hrozně dlouhou dobu se může stát, že se vyskytne jakási chyba, na kterou některá pravidla neplatí. Já jsem taková chyba," odmlčela se. Artur na to neměl co říct. "Víš, já ležím tak nějak mimo čas," pokračovala "jsem zároveň ve všech chvílích, a zároveň nejsem nikde. Svým způsobem ani neexistuji." "Ale já tě vidím," namítl Artur chabě. "Právě to mě nepřestává udivovat," vysvětlila Melánie. "Ale co když…co když opravdu nejsi skutečná? Třeba mám halucinace?" "Vzpomeň si na ten políček," poradila mu Melánie. To mu stačilo. "Já ani tak časem necestuji, spíš tak nějak procházím, nebo lépe řečeno tam prostě jsem," pokračovala Melánie. "Normálně mě nikdo nevidí, a lidé se mi tak nějak vyhýbají." "Neříkej mi, že když někomu zaklepeš na rameno, nevšimne si tě!" namítl Artur, který se už začal vzpamatovávat. Bolest hlavy už skoro odezněla. "Ne, nevšimnou. Já nemůžu zasahovat do běhu času, jelikož by to mělo strašné následky. Ne, že bych to měla zakázané. Já prostě nemůžu." Artur chtěl něco namítnout, ale nenapadl ho žádný pádný argument. Všechno, co Melánie řekla, mu přišlo dokonale logické. Přemýšlel, jestli je to všechno skutečné. Tak by si přál, aby ano! " Můžu si klidně stoupnout doprostřed bojiště," začala zase mluvit Melánie, "a nikdo si mě nevšimne. A ani se mi nic nestane." Opět bylo chvíli ticho. "Jak to?" zeptal se Artur nakonec. "Já nemohu zemřít." Ta slova ho zamrazila až do morku kostí. Musí to být hrozné, žít mezi lidmi, ale nebýt viděn, nemít s kým mluvit, a nemoct umřít. "A jak dlouho už jsi…takhle?" odhodlal se k otázce. Svěsila hlavu. "Nevím, může to být rok anebo století. Jednou jsem se probudila bez jakýkoliv vzpomínek. Ne, nevěřím, že jsme vznikla z čistého vzduchu, nebo temné hmoty nebo tak," dodala, když viděla jeho výraz "myslím, že jsem nějaký život měla, ale nepamatuji si na něj." Dříve, než se zase stačil na něco zeptat, dodala: "A tohle oblečení nosím stále, aniž by ho něco zašpinilo, a aniž bych potřebovala koupel." Ušklíbla se: "Mnohá dívka by mi záviděla." "To je…velmi praktické," vysoukal ze sebe. Nemohl si pomoci - věřil jí všechno, co řekla. Ale tohle přece nemůže být pravda! Chtěl něco zkusit. Postavil se před nedalekého gentlemana a zakřičel: "Haló, pane!" Žádná reakce. "Takže ani tebe nevidí." Melánie zněla, jako by se jí ulevilo. Tázavě se na ni podíval. "Víš, sama jsem nevěděla, jestli se spolu se mnou dokážeš pohnout v čase, a jestli ano, tak co se s tebou stane. Vlastně si dost zahrávám s ohněm," smutně se usmála, "přece jen, ty patříš do jiné doby. Nejsi jako já. Ale jako jediný mě vidíš." Zhluboka se nadechla. "Myslím, že jsi taky částečně časová chyba," řekla. "Jinak bys se mnou nemohl jít," dodala. Artur si to chvíli přebíral v hlavě. Ona myšlenka ho vůbec neděsila, právě naopak. Bylo by dobré, umět si jen tak cestovat časem. I když už by nebylo tak dobré, napadlo ho, nebýt viděn, a to navěky. "Ale kdyby tě tady někdo viděl, tak je to…énorme problème," dokončila nešikovně. Bylo to francouzsky, a Arturovi došlo, že množná za tu dobu, co je na Zemi, mohla projít už spoustu států - možná může jít, aniž by se unavila, bez jídla a bez pití. Kdo ví, možná umí mluvit lépe jinými jazyky než anglicky. To by vysvětlilo její zaváhání. Rozhodl se jí na to zatím neptat. "Rozházelo by to celou časovou osu. A to by bylo zlé. Jak jsem řekla, hodně jsem riskovala." Na chvíli se zamyslela. "Promiň" řekla, čímž Artura překvapila. "To nic," řekl chvatně. A zase tam jen tak stáli. "Ber to takhle," zasmála se Melánie, "jsi první cestovatel v čase, o kterém vím." "To jsi přece ty," namítl. Melánie předstírala pohrdavé odfrknutí: "To jsi opravdu vůbec nedával pozor na to, co jsem ti tady říkala? Já necestuji, já…jsem. Hele, když už jsme tady, pojďme se porozhlédnout, ne?" navrhla zvesela. Nejistě přikývl. Pak ho něco napadlo: "Ale proč jsi mě vzala zrovna sem?" "Nemohla jsem riskovat, že potkáš sám sebe. Tak jsem vybrala toto období - je tu pěkně, ne?" opět se usmála. "Ale ty jsi tady už byla," namítl Artur, "vždyť jsi mi vyprávěla o těch sourozencích. A nepotkali jsme tě tady." "Jak jsem už řekla, normální časové zákony na mě neplatí." A tak šli.
Pozorovali lidi kolem, jejich chování, emoce a příběhy. Chodili po obchodech, kde si nemohli nic koupit - kdykoliv se snažili uchopit nějaký předmět, nebral je vůbec na vědomí. Ale jim to nevadilo. Strávili tam pět krásných hodin.
Byl čas a návrat - Artur už byl trochu utahaný, a měl hlad. Melánii takové věci vůbec netrápily, ale na návrh, aby se vrátili, souhlasně kývla hlavou. Znovu se vrátili do parku a chytili se za ruce. V Melániiných očích se však najednou objevila nejistota. "Ehm, Arture? Já si nejsem jistá, jestli se dokážu vrátit do stejného času, odkud jsi přišel. Myslela jsem, že to nebude těžké, ale teď si nejsem jistá." Utrápeně se na něj podívala. "Copak prostě nemůžeš jít na poslední místo v čase?" zeptal se. "Ne!" vyhrkla, "Poslední místo v čase je v daleké budoucnosti. Hm. Já nemám vnímání rozlišeno na minulost, přítomnost a budoucnost. To, čemu říkáte budoucnost - tak tam jsme sice nikdy nebyla, ale neberu to jako něco nedosažitelného. Nedokážu ji rozlišit od přítomnosti!" Od první chvíle, co se znali, ji nikdy neviděl rozrušenou. Pustila jeho ruce, a začala propadat panice. "Tak se přesuň na místo, kde se částice času mění," snažil se jí pomoci, "poslední nanosekunda přítomnosti." "Ty to nechápeš!" vyhrkla. "Čas se mění i tady - tohle je taky přítomnost! Byla jsem tak hloupá - myslela jsem, že to bude jednoduché! Ale teď jsme tady a…co když jsem z tebe udělala taky někoho, jako jsem já!" "Neboj," pokusil se usmát, "jsem unavený a mám hlad. Pořád jsem vcelku normální člověk." Než si stačil nechat projít hlavou, jestli to nebylo vůči Melánii netaktní, vykřikla: "Ale to jsi teď! Kdo ví, jak to bude vypadat, když se tě pokusím přenést!" Artur chvíli přemýšlel. "Když jsme byli tady, ubíhal čas v, však víš, v přítomnosti?" "Čas ubíhá pořád," řekla Melánie jednoduše. "A beze mě?" "To záleží na úhlu pohledu. Kdyby ses tam vrátil, tak i s tebou." Uchopil její ruce. "Tak to zkusíme," pousmál se "zavři oči, a mysli na tu chvíli, co jsme byli v parku naposled, na tu chvíli, kdy jsme se přesunuli. Nevím, co se může stát, když se přeneseš do času přenosu, ale těsně před tím - to byla přítomnost. Já ji vidím, ta chvíle před tím, než jsem měl pocit, že mě někdo během jedné vteřiny vtáhl do stavu beztíže. Budeme se oba dva soustředit." A potom to byl zase ten pocit. A pak byli zase doma. Rok 2013, první červnová sobota, před sedmi minutami a dvaatřiceti vteřinami tři hodiny.

"Zatraceně!" vyhrkla Melánie, částečně vystrašeně, částečně úlevně. "Vidí tě?" zeptala se rychle. Artur si všiml, že na vzdálené lavičce v parku sedí postarší pán, kterého viděl již předtím, když do parku přišel. Chytil Melánii za ruku a šli po cestě až k onomu muži. "Dobrý den. Můžu se zeptat, kolik je hodin?" zeptal se. Zdálo se mu to jako nejrozumnější otázka, a navíc si ověří, zda je vůbec na dobrém místě. Tedy čase. A navíc to byla trochu ironie, vzhledem k tomu, že před chvíli byl o několik století jinde. Melánie by to možná i ocenila, nebýt toho, že úzkostlivě sledovala mužovu reakci. Pán si Artura změřil pohledem, a pak se podíval na hodinky. "Něco po třetí" pravil. Melánii se rozzářil obličej. "Dokázali jsme to!" padla mu kolem krku. Artur se snažil dělat jako že nic - jestli ji nikdo neviděl, mohlo by vypadat divně, kdyby objímal prázdný prostor. Proto ji jen naznačil, aby ho pustila, poděkoval pánovi, a oba dva se vzdálili. Melánie ho znovu objala. "Jsem tak šťastná!" "A tebe vidí?" zeptal se Artur. Melánie zamávala na onoho muže: "Haló, pane!" Nedočkala se však žádné reakce. Pokrčila rameny. "Ne, ale hlavně, že vidí tebe!" radovala se. Chvíli tam stáli, objímali se, a Melánie zašeptala: "Je mi líto, že jsem tě vystavila takovému riziku. Tehdy mě to nenapadlo, jen jsem to chtěla zkusit…promiň." Pohladil ji po vlasech. "To nic, všechno je to dobré. Já ti naopak děkuji, že jsi mě tam vzala. Byly to krásné chvíle." Pán ze vzdálené lavičky si ho pohoršeně prohlížel, a pak odešel. Asi si myslí, že jsem psychicky narušený, pomyslel si Artur. Ale nevadilo mu to. Jemně prohlásil: "Ale ty přece víš, že tímhle měníme čas. Ten pán by neodešel, kdybys nebyla. A já vím, že je ti to jasné. Že když se mnou mluvíš, tak tím čas měníš. Myslím, že jsme obešli pravidla, aniž by se stalo něco hrozného. Možná, že jednou najdeme způsob, jak tě taky zhmotnit do mé přítomnosti." "Máš pravdu." zašeptala. A tak tam tak stáli, dva neobyčejní přátelé. Neřešili, co se stane dál, jestli se něco stane. Melánie přemýšlela, jestli cítila nějakou změnu v lidské budoucnosti, ale necítila nic. Taky ji napadlo, jestli by opravdu někdy mohla žít a zemřít jako normální člověk. A Artur přemýšlel, jestli by sám dokázal kráčet časem, anebo jestli by ho Melánie vzala ještě někam, nebo spíše "někdy". Ale to vše měl ještě ukázat ten prevít čas.

Knižní výzva

9. února 2015 v 20:30 | Barica
Hm...tak jsem se od slečny Norrory dozvěděla o Knižní výzvě. Vzhledem k tomu, jak se má mé čtení dnes, myslím, že by mi nějaká motivace pomohla. Mám totiž zvyk přečíst prvních sto stránek, najít si další knihu, přečíst sto dvacet stránek, další kniha...Navíc jsem si jako povinnou četbu napsala Jerome Klapka Jeromeho, což je v pohodě, a Kafku, což je chlápek, jež píše velice...originálně? No, čtivé to zrovna není. Já to ale dokážu! Jde o mou čest! Takže, vybrala jsem si, hm...dvacet knih? Já nevím, poslední dobou mi čtení moc nejde. Na dovolené jsem přečetla tři knihy během týdne, ale doma s notebookem to jde mnohem hůř...a když nejsem schopna přečíst knihu za měsíc, tak by to mělo být spíše těch deset knih...ale já to zkusím. Hodně knížek mám rozečtených, jak už jsem řekla, takže je prostě dočtu.

Pánuji přečíst:
  • Miguel Cervantes de Saavedra - Don Quijote de la Mancha
  • Nel Gaiman - Oceán na konci uličky
  • Andrzej Sapkowski - Zakínač VI - Věž vlaštovky
  • Andrzej Sapkowski Zakínač VII - Paní jezera
  • Jaroslav Žák - Študáci a kantoři
  • Franz Kafka - Zámek
  • Jerome Klapka Jerome - Tři muži ve člunu (o psu nemluvě)
  • J. R. R. Tolkien - Pán Prstenů - Společenstvo prstenu
  • A protože Tolkien u mě vydává za knihy dvě až tři, další dvě knihy vypadávají ze seznamu (just kidding)
  • Enderova Hra
  • Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda
Další ještě vymyslím...sama jsem zvědavá. Pořád tam ještě mám toho Olivera Twista, Dlouhou zemi si můžu půjčit...a počítají se komiksy? Určitě si totiž hodlám půjčit Černou orchidej, a možná i nějakého toho Sandmana (nebo spíše Smrt - Nejlepší čas tvého života)

 


Životní moudra, Fable III a pár dalších věcí

8. února 2015 v 13:46 | Bára Miela |  Dny mého života
Zdravím...
Jsem líný člověk. To aby jste věděli, proč jediné články, které vydávám, jsou zhodnocení měsíců, či let. Ale asi mě prostě nepolíbila můza (budu nejspíš muset chodit po nočních ulicích, viz. zde). Ale náhodou, alespoň mám lepší náladu, než minule...teda měla bych, kdyby nebyl ten zatracený poslední den jarních prázdnin!

(ne, nejsem fanoušek GOTka, ale tohle je zrovna takové pěkné meme...)

Mám pro vás připravena dvě životní moudra:
1. Jako první si dovoluji citovat třetí dohodu od Ruize, a to: Nevytvářejte si žádné doměnky. A taky nemějte žádné přehnané představy...Uvádím to jen proto, že když (už jsem to zmínila) jsem uspořádala sraz s mou kámoškou, který skončil fiaskem, měla jsem představy, jaké to bude skvělé. Radši nepočítejte s ničím (y)
2. A nyní, abych vše uvedla do aktuálího stavu věci, druhé moudro zní: Nečekejte, že se něco změní. Jděte, a udělejte, co myslíte, že pomůže, nebo co je podle vás dobré. Šla jsem, a řekla jsem mé kamarádce, jak mi vadilo to, co udělala. Omluvila jse, a o prázdniny mě dokonce pozvala k sobě, a já si to užila. Možná si říkáte, že nic moc, ale pro mě je to úžasná změna k lepšímu :)

A co dalšího? Hm, zase jsem se vrátila Fable III (to je hra). Já vím, že jsem si slíbila, že už se k ní vracet nebudu, protože je tam násilí, a občas i nějaké to téma od 18-ti nahoru (ale zatraceně, není to o moc horší než v The Sims). Ale kámoška má Dragon age: Inquisition, a když jsem viděla, jak to hraje, dostala jsem chuť zahrát si na Xboxu...asi si koupím i Fable II (trojku mám totiž dohranou...sice ji mohu hrát odznova, jelikož jsem udělala jen minimum questů - soustředila jsem se totiž jen na storyline, a ta mi teď napodruhé připadá nudná, narozdíl od jiných úkolů...které mi připadaly nudné dřív (y) Ale stejně - musím rozšiřovat své herní obzory)
Ráda bych se vás na něco zeptala - proč v té hře nejsou žádní hezcí muži? Lépe řečeno, proč nejhezčí mužská postava je hrdinčin bratr? (A hlavní nepřítel v první polovně hry?) A druhá postava, která vzhledově stojí za zmínku, zemře, a když ne, tak si ji člověk může vzít jen za cenu klesnutí kladné morálky? A třetí je jednoduše unmarriable character?


Zatraceně...

No nic.
Tak jsem se trochu zahrabala do sbírání memes z Fable. Při té příležitosti jsem našla zajímavé fanarty - některé jsou krapet úchylné (Reaver/Plenitel se nechová takhle, sakra. Vždyť měl jen jednu, dvě narážky, skoro hlavní hrdinku nechal zabít, a pak odešel (Úprava: aha, tak jsem možná byla vedle. Je to úchyl. Ale ještě uvidím, jak se bude chovat ve dvojce)), jiné jsou docela pěkné. Obzvláště jeden komiks mě dojal, škoda, že to tak nebylo i ve hře. Hodný bratr Logan, ochraňující mladší sestru...Taky bych chtěla takového brášku (zde je první kapitola). Škoada, že jsem odpůrce fanfiction, jinak bych si to možá užila více...Pak je tady tohle...moc tomuhle obrázku nerozumím, ale to, jak Logan pronásleduje slepici je prostě...Fableovské! A spousta dalších...ale co na tom Plenitelovi vidí, vážně nechápu...tss...
Jinak některá meme se mi dost zalíbila, takže tady je menší ukázka (muehehe)


Ale ten ze trojky umí seskakovat bez zranění nějakých třicet metrů hloubky...

Ale to by nebylo morální :p

Ale ne - Čas hrát na loutnu. Dobře, to možná tolik nevynáší, ale já jí mám na vysoké úrovni! (A taky kovářství. Ale nemžu najít žádné místo, kde se to ovářství dá dělat?! (Úprava: Aha, tak už sem jich našla dost.) P.S.: Screw Skyrim!)

Ne, já nejsem žádný fanatický hráč! Ale pyšním se tím, že se ss kamarádkou se ve hrách orientujeme stejně a možná i víc, než někteří kluci.

A když už jsme u toho, dozvěděla jsem se, že Rhianna Pratchett, dcera geniálního Terryho Pratchetta, vytvořila, nebo se podílela na scénáříh her jako Mirror's Edge, Tomb Raider, Bioshok Infinite, Thief, Princ of Persia...Je to prostě pecka! Přesvěčte se na wikipedii - http://en.wikipedia.org/wiki/Rhianna_Pratchett

Navíc, měla jsem narozeniny! Sladké patnáctiny. Dostala jsem kytaru, takže teď se marně snažím přijít na to, jak se vlastně správně drží (tak, aby mě nebolely prsty, klouby a tak dále)

Jinak, blíží se Valentýn. Už si připravuji pesimitický článek. (Úprava: Tak prý, že ne.)

Tak se mějte,
Vaše/ Váš happyperson gameaddict guitarstar anglickýnadšenec člověk...relativně.


(Úpravy jsou ze dne 27.4.2015, mimochodem)

Můj "nádherný" rok 2014

21. ledna 2015 v 20:16 | Bára |  Dny mého života
Zdravím. Jsem sice o dvacet jedna dní pozadu, ale také bych mohla zhodnotit můj minulý rok, rok 2014...

Co se mi povedlo:
  • Jsem pořád na živu
  • Nevyhodili mě ze školy
  • Něco jsem přečetla (y)
  • Něco jsem napsala (y) (y)
  • Zísaka jsem bronzovou stuhu na pěvecké soutěži
  • Byla jsem první v naší mini lukostřelecké soutěži
  • A něco se možná ještě najde...
Co se mi nepodařilo:
  • Hodě věcí, ale nic přehnaně dramatického.
A co se ještě událo?
  • Stačila jsem se zamilovat do velkého počtu fiktivních postav/slavných osobností
  • Došla jsem k názoru, že mé přátelství s mojí "nejlepší kámoškou" je na tom opravdu špatně. Jediná věc, která by ji nejspíše donutila všímat si mě, by bylo, kdybych ji nečím praštila. (Anebo ji zrušila Steam účet a "savy" ke Skyrimu. Pak by si mě všímala možná až do konce života. Který by byl pravděpodobně velmi krátký.)
Novoroční předsevzetí:
  • Více číst
  • Více psát
  • Nezbabrat vysvědčení
A zhodocení minulého roku? Ani nevím...je to smutné, ale nemůžu říci, jestli byl špatný nebo dobrý.

A mimochodem, ty moje cíle za prosinec se mi taky moc nevydařily. Ale vlastně jsem napsala čtyřstránkovou povídku do češtiny, tak alespoň něco.

Stejně mám pocit, že za posledních 21 dní nového roku se toho dost událo - přihlásila jsem se na penfriends stránku, začala si znova psát s jedím kámošem, začal se mi líbil G.W. (to abyste nepoznali kdo), a můj pokus uspořádat setkání s onou kamarádkou dopadl absolutním fiaskem. Proto mám teď tak smutnou náladu.

A co vy, jak se vám ten rok 2014 povedl?

Listopad - ohlédnutí

14. prosince 2014 v 11:51 | Bára |  Dny mého života
Tak se mi zase jednou něco nepovedlo. Určila jsem si cíle, které dodělám za listopad, a ono nic!
  • Dopsat alespoň jednu ze svých povídek - nějak jsem se k tom nedostala
  • Vydat alespoň tři články do konce měsíce - k tomu jsem se taky nějak nedostala
  • Dočíst alespoň jednu knihu - no...k tomu jsem se přrkvapivě taky nedostala.
A nebo lépe řečeno - byla jsem na tohle všechno moc líná.
Na prosinec si nicméně taky dám předsevzetí, a budou zhruba stejná.

A co se jinak událo, za tenhle měsíc?
  • Zbláznila jsem se do Magic: The Gathering (Ale nemám to s kým hrát)
  • Dostala jsem pár ošklivých známek (to se přežije)
  • Dostala jsem pár dvojek z angličtiny (potupa :D)
  • Pořád ještě jsem naštvaná na svoji kamarádku - ale je to jediný člověk, se kterým můžu hrát ten Magic, takže jsem jí zatím ani nenaznačila, že mě štve (ona to totiž podle mě neví)
Hm, už nemám co dodat. Mějte se hezky, a užijte si prosinec :)

Děti jsou tak cute...Opravdu?

18. listopadu 2014 v 15:49 | Bára |  Rozčiluji se
Já jsem osoba veskrze ciltlivá a hodná...
...a přesto mám občas skoro pocit, že jsem necitlivá jako balvan.
Proč? Ona je lepší otázka kdy. Tak teda kdy? Odpověď je jednoduchá - když pozoruji počínání dalších lidí ohledně dětí. Tohle naštvaně píši po tom, co jsem viděla na internetu článek s fotkami. Šlo o to, že jedna paní převléká svoji tříletou dceru do kostýmů disney princezen a vodí ji do Disneylandu. Hezké, ne? (Noo...) Inu, s kyselým výrazem jsem si prohlédla všechny fotky v onom článku, a došla jsem ke komentářům. A samozřejmě, byly tam takové řeči jako "She's so cute!, "Aww, so cute" a tak. Aha, tak to jsem jediná, komu to roztomilé nepřijde? A nebo je to všecho jen tak naoko?
Další případ, už je to pár měsíců, byl, když jsem si prohlížela na Doctor Who Facebooku fotky lidí převlečených za daleky. Jednen z nich byla malá holčička. Mám vám říkat co bylo v komentářích? Myslím, že nemusím.
A takovéhle počínání vidím nejen na internetu, občas to vidím i v reálu. A pak si nemám připadat jako královna zla.
Čas od času se ptám - proč by měli být ty děti roztomilé? Já se rozněžním nad každým psem a kočkou, ale děti mnou nějak nehnou. Ne, že bych je neměla ráda, ale prostě...prostě mi každý shon ve smyslu "Ta je ale roztomilá" připadá zbytečný. A co víc, vždyvky mě trochu naštve, aniž bych věděla proč.
Inu, potřebovala jsem to dostat ze sebe.
Ale znovu se ptám - do jaké míry je to upřímné? A kdy se člověk rozplívá nad dítětem, aby se zavděčil, aby dokázal, že je lidumil, nebo prostě proto, že mu to připadá vhodné?
Nakonec ještě dodám, jen tak na okraj, že někteří češi bozostišně používají slovo "cute" nejen v komentářích na stránkách nečesky mluvících (tedy hlavně anglických), ale normálně v česku, mezi českz mluvícími. A někteří to ještě zomolili na [:cute:]! I když ta druhá varianta mi zase tak nevadí, jelikož je to spíše parodie (nebo si to alespoň namlouvám, abych sama před sebou hájila kámošku...)
A ne, nemyslete si po přečtení tohoto článku, že jsem bezcitná. Měli byste mě vidět, když zahlédnu psa nebo kočku (Aww, they are so cute!)

Můj měsíc Listopad

10. listopadu 2014 v 18:18 | Bára |  Dny mého života
Tak už tu máme listopad! Už se blíží čtvrtletí, takže bych si mohla zrekapitulovat, co se za tento čtvrtrok událo:
Začala škola
Stačila jsem se ze vzorného studenta (1. týden školy) změnit znovu na flákače (2. týden - teď)
Vrátili se mi mé ne-vážné-a-možná-trochu-banální-nicméně-stresující-a-otravné-psychycké-problémy
Zjistila jsem, že mi jde angličtina
Oblíbila jsem si pár fiktivních postav
Vrátila jsem se k oblékání se do šedé, černé a červené, avšak jen někdy (když mám ráno energii na něco víc, než vstát z postele)
Vytvořila jsem si předsevzetí, která nedodržuji
Začala a přestala a začala a přestala... jsem číst
Začala jsem pochybovat o pevnosti vztahu mě a mojí nejlepší kámošky
Něco jsem napsala (dobře já!)
a
další
...

Plány do budoucna:
Zapracovat na nějaké ze svých povídek
Dočíst jednu z rozečtených knih
Začít se věnovat blogu (Ha!)
Zlepšit se v přípavě do školu (Ha ha ha)
Začít mít pohodovější život (penta "Ha ha ha" na 5000-tou)
Vytvořit tabulku úkolů tady na blogu

Ta tabulka má fungovat takhle - já si dám předsevzetí třeba do konce měsíce, dám je do menu blogu a budu si je odškrtávat. A možná mě to k něčemu motivuje. Jen vymyslet odměny či tresty...


Tak tohle je to takový můj osobní článeček :)

Dohady o zadání slohové práce (povídka)

28. října 2014 v 13:21 | Bára |  Povídky
Rozhodla jsem se, že konečně zase něco napíšu jako téma týdne. Tyhle témata mi totiž nikdy moc nesedí, a dnes to nebylo jiné, jenže tentokrát jsem získala nápad.
Podotku také, že tento článek není na základě skutečných událostí.
Ráda bych se předem omluvila za chyby, zvláště v uvozovkách, a dále se chci omluvit, zvláště žáků ze třeťáku, že nevím, co se v tomto ročníku učí, a musela jsem zaimprovizovat :D Ona vlastně celá tato povídka, nebo skoro dialog, je jedna velká improvizece, kdy já čekám, jak to dopadne.


Rachel zrovna seděla za stolem a probírala sešity, aby zjistila, co má za úkoly, když k ní do pokoje po zaklepání vstoupil její bratr Felix. "Ta kniha, co jsem ti pujčil, můžu si jí vzít zpátky? Je z knihovny," řekl ode dveří. "Jasně," odpověděla Rachel, aniž by mu věnovala delší pohled, "stejně jsem ji nečetla." Chvíli čekala, jestli nezaslechne bratrovo povzdechnutí, ale zbytečně. Felix s tím asi už počítal. "A kam jsi ji dala?" zeptal se. Pokrčila rameny: "Jak to mám vědět? Podívej sem," zaklepala na šuplíky psacího stolu, "nebo tam" mávla rukou směrem k dřevěné krabici "na všechno". Ani teď si Felix nepovzdechl, a jal se hledat.
"Jéžiš," prohlásila najedlou Rachel. "Co se děje?" zeptal se Felix, zvedaje hlavu ud krabice. "Práce do češtiny," oznámila mu sestra, držící otevřený sešit, "zadání je 'mlha života'. " "Cože?" podivil se Felix. "'Mlha života'." zopakovala. Zakroutila hlavou: "To může vymyslet jen naše češtinářka. Furt je hlovou někde v oblacích, takový poetický téma k ní sedí." "To zní zajímavé" podotkl chlapec, "ale co to je?" Sestra se k němu otočila. "no, to bude asi ňáká mlha, co máš v životě," pokusila se vsvětlit. Felix si sedl na onu krabici. "Lepší by byl smog života."
"Co? Smog života? A to je jako co?"
"No, třeba něco nepříjemného, co vyplyne z tvých skutků."
"Třeba co?"
"Třeba když spáchaš nějaký zločin, tak to s tebou zůstane."
Rachel na to neřekla nic. "Tak co to teda je, ta mlha života?"
"Nevím."
"Jak to? Vždyť seš chytrej. Chodíš na gympl".
Felix se trochu začervenal. "My teď nebereme nic, kde by se tohle sousloví objevilo," vysvětlil
"Co berete?"
"Ve slohu umělecký popis, v literatuře spisovatele 20. století, v mluvinici-"
"Fajn, to nepotřebuju vědět!" skočila mu do řeči sestra, "to se dozvím, až budu ve třeťáku. Nebo jak vy říkáte, v septimě." Rachel byla "teprve" v první třídě střední školy.
"A co to má být za slohový útvar?"
"Libovolnej. Ale na A4."
"Hmm...ale ta mlha života zní zajímavě. To použiji, jestli budeme někdy popisovat hory. 'A majestátní skála stojí v mlze, jež je hustší, než mlha života mého'."
"To je fakt moc hezký," prohodila ironicky Rachel, "ale pořád jsme nevymysleli, co napíšu já."
"A co třeba...třeba báseň." Felix si odkašlal: "Mé srdce, jež bije jako zvon, má duše, čístá jak čírá číše, i má hlava, jež těžší jak skála je, to vše utápí se v mlze mého života, husté jak...jak...jak raní červánky..."
"A tak dále, a tak dále. Nechápu, proč básníci pořád popisujou části těla. Třeba 'oči měla blankytné jako nebe samo, a její bělostný kotník vyklouzl spoza šatů' a tak. Ale všiml sis, že nepopisujou třeba uši?"
"To je pravda...ale třeba u elfek uši popisují."
"U elfek?"
"Víš kdo to je, že?"
"Myslíš se, že sem úplně blbá?" pohodila Rachel podrážděne vlasy svázanými na týle hlavy.
"Ne, nemyslím. Vím, že by jsi měla výborné výsledky, kdyby jsi se víc snažila-"
"Dělám úkoly! Píšu slohovky' A to mi stačí!" zvýšila Rachel naštvaně hlas. "A už mě o dohadování o nějaký mlze života nebaví. Jdu ven!" rozhodla se.
Odhrnula závěs a ušklíbla se: "Tak teď tu došlo k dokonalýmu zhmotnění - tak dlouho jsme tu mlhu rozebírali, až se objevila venku!" Obrátila se na bratra, který se už zvedl z krabice, a chystal se odejít. "Víš ty co? Napíšu slohovku 'Dohady o mlze života', která bude inspirována našim rozhovorem!"
Felix si ten vítězný výraz pamatoval ještě hodně dlouho.

Jak jsem potkal můzu

27. října 2014 v 23:11 | Bára |  Povídky
Seděl jsem doma, ve svém malém bytečku, a koukal ven. Venku se zatahovalo - byl už podvečer - a já jsem měl tvůrčí krizi. Ruka, která jindy létala po papíře jako hurykán, teď ležela ochable na stole, zatímco papír, jindy plný různorodých not, se skvěl naprostou čistotou. Můj mozek jednoduše pozbyl veškerou inspiraci. Už jsem takhle seděl snad hodinu, tak jsem se rozhodl, že se půjdu provětrat. Papír jsem zabouchl do šuplíku a pero jsem si uložil do kapsy, kde jsem měl uložený i notýsek. Co kdyby mě něco napadlo? Vzal jsem si kabát a vydal jsem se ven.
Bloudil jsem ulicemi, zatímco obloha byla čím dál temnější. Náladu jsem neměl nijak světobornou, vždyť když má někdo tvůrčí krizi, není to důvod k oslavám, a to ať jde o psaní, nebo - v mém případě - skládání hudby.
Já měl hudbu vždycky rád. Jako kluk jsem poslouchal všechno možné, od jazzu, přes pop, až po rock. Něco se mi líbilo víc, něco míň, ale jedo je jasné - už tehdy mě to k hudbě táhlo. Taky, že jsem se začal učit na kytaru - nástroj, který se vám bude vždycky hodit. Alespoň jsem si to tehdy myslel. Později jsem se rozhodl chodit na hodiny klavíru. Bohužel, rodiče odmítli klavír koupit, tak jsem neměl kde trénovat, naštěstí jsem alespoň chodil na ty lekce. Šlo mi to sic hůř než kytara, jelikož v jejím případě jsem byl sice samouk, ale hrál jsem na ni víckrát jak jednou do týdně. Nedalo se však nic dělat. Nakonec jsem však jakžtakž uměl hrát i na tento nástroj s černobílými klapkami. A jelikož jsem měl hudbu rád, chtěl jsem se naučit ještě na něco. U rodičů jsem však nepořídil. Žesťové nástoje byly podle nich moc hlasité, stejně jako bubny. Housle podle nich zas skřípaly. A flétna byla podle otce pro holky. Co jsem mohl dělat.
Na střední jsem se chtěl přidat k nějaké kapele. Ale štěstí mi nepřálo ani tady. Spolužáci, co hráli poprock pro mě neměli v kapele místo, starším metalistům jsem nepřipadal jako správný typ pro jejich hudbu. A já neznal moc lidí, co by chtěli nějakou kapelu založit. A když už jsem takové jedince našel, rozpadla se naše kapela kvůli absenci schopného organizátora. Měl jsem prostě smůlu.
Nakonec jsem začal skádat. Teda, předtím jsem skládal taky, ale nevěnoval jsem tomu tolik úsilí. Ale jednou jsem si řekl, že bych se tomu mohl věnovat víc, protože mi to vcelku šlo. Ne, že bych byl nějaký druhý Beethoven, ale myslím, že moje výtvory nebyly špatné. Někdy jsem svoje skladby hrál kámošům nebo holkám, očas jsem vystupoval za spropitné. Ale žádný hledač talentů se neobjevil. Tak se stalo, že po maturitě jsem neměl kam jít. Chlápek co umí jedině tak hrát na kytaru a klavír a skládá hudbu, která, i kdyby byla hezká, rozhodně neudělá díru do světa. Rodiče na mě byli naštvaní, že jsem se víc nesnažil, aby mě vzali na vysokou, a taky, že jsem si nenašel zaměstnání. Stal se ze mě člověk na volné noze. Občas jsem vystupoval s kytarou na ulici, sám nebo s kamarády, jinak jsem si přivydělával, jak se dalo. Nosil jsem knihy v knihovně, usínal za pultem, a tak dále. Jednou jsem měl i článek v novinách. Ale dál jsem to nikdy nedotáhl.
Nemůžu říct, že by se mi tento styl života zase tak moc líbil. Nicméně, pracovat v kanceláři by bylo nejspíš o dost horší. Přece jen, na volné noze má člověk alespoň svobodu. Někteří se ale budou pořád ptát: Proč si nenajdeš stálé zaměstnání? Když řeknu, že nejsou příležitosti, obvykle to jako vysvětlení stačí. Avšak já nemluvím o všech příležitostech, jak si ostatní myslí. Já mluvím o příležitostech mě vyhovujících. Chtěl bych dělat něco, co by mě bavilo, i když je to jen naivní a hloupé přání. A ty přece nejsi hloupý řekl mi párkrát otec. Nejem si jistý, jestli měl pravdu.
Ponořen v myšlenkách jsem se dostal až na nějaké místo, u kterého jsem si nebyl jistý, jestli jsem ho už navštívil. Často si nepamatuji místa, když jsem zamyšlený. Teď jsem si zase neuvědomoval, jak jsem se tam dostal, ale bylo mi to jedno. Sedl jsem si na lavičku u chodníku. Ulice již byla temná. Kolem se rýsovali kamené domy, rozhodně ne moderní. Spíše to mohli být domy, které dříve obývala jedna rodina, ale nyní se rozdělili na několik bytů. I když v některých možná stále žije jen jedna rodina. Nějak jsem se o to nezajímal, spíše jsem si říkal, že může být dobré žít ve starém domě. Můj byt sice nebyl v paneláku, ale za oprýskanou betonovou budovu bych ho možná i vyměnil.
A tak jsem tam seděl, přemýšlel a mlčel, a večer byl klidný, chladný a temný. Ani jsem si nevšiml, že se na balkoně jednoho z domů otevřeli dveře. Co mě vytrhlo z myšlenek byl něčí hlas. Byl tichý, skoro šeptavý a zpíval mě neznámou písničku. Vítr slova zanesl až k mým uším.

Byla dívka - plakala
Jak sochy v noci pláčí
Pocit štěstí neznala
Sny ji občas stačí

V jednom ze snů stala se
Něčím jak krásnou vílou
Kde se vzala - vzala se
Měla róbu bílou

Její zpěv se nocí hnal
A poroučel temnotě
Zpěv tento z oné dívky sňal
Strach než vešla na kutě

Vždy se v noci bála
Kdy prý půlnoc udeří
Slzy přitom prolévala
Že jí nikdo nevěří

Ve svém snění stala se
Světlou kouzelnicí
A hudba vpřed hnala se
Šťastná dívka spící

Hlasem svým si zpoutala
Hrůznou temnou noc
Nikoho se neptala
Ví, že teď má moc

Živá duše kolem není
Nikdo z lidí zlých
Její dech je sladé snění
Její zpěv je jako sníh

Ten sen je tak nádherný
Myslela si dívka mladá
A ve světle lucerny
Ona do temntoty padá

Nechce se už probudit
Chce na vždycky klidně spát
Už nebude nikdy bdít
Teď už bude šťastná, snad

Zatímco se tento hlas ozýval, podíval jsem se za sebe. Lavička, na níž jsem seděl, byla totiž zády k řadě domů, mezi nimiž se nacházel i ten, ze kterého se ozýval hlas. Na balkóně stála štíhlá, očividně dívčí, postava v bílém. Mohla to být noční košile nebo župan, ale celkový dojem byl prostě magický. Dlouhé hnědé vlasy se hýbali s jemným větrem. Písnička, co zpívala, nebyla ani tak o notovém řádu, ale spíše o emocích. Každý verš byl zpíván trochu jina než předchozí, dívka se přizpůsobovala slovům, na nějaký pořádek nedbala. Její hlas byl tichý, nejspíš nechtěla někoho vyrušit, ale já ho slyšel, a to moc dobře. Byl krásný a zněl, jako by měl velký potenciál. Dívka se nervózně rozhlédla a opustila balkon. A já zůstal uchvácen.

Možná, že jsem v tu chvíli prokázal, že nejsem tak chytrý, jak otec tvrdil. Jaký hlupák by mohl být jako opeřený jen proto, že slyšel dívku s krásným hlasem? Vždyť jsem slyšel spoustu dívek a žen, co dobře zpívali. Od nadaných spolužaček až po operní pěvkyně. Tak proč mě tohle tak sebralo? Jak jsem šel doma, a ještě dlouho, než jsem usnul, jsem o tom přemýšlel. A došel jsem k závěru, že je to tím, jak jsem měl poslední dobou tu tvůrčí krizi. Že mi ta dívka dala zase něco, o čem skládat a psát. To jsem si uvědomil po tom, co mi ruka po papíře běhala jako splašená. A tak to šlo asi týden. Potom se podzimní den projasnil, a já vtáhl kytaru, klobouk a kabát, a šel jsem ven. Našel jsem si most, kde jsem býval s kytarou dost často, a začal hrát. Pro začátek jsem zahrál rychlé písničky, které jsem složil už relativně dávno, nebo alespoň ne v posledních třech měsících. Poté jsem začal zpomalovat, a pak jsem začal...Byla dívka. Plakala, jak lidé v noci pláčí. Pocit štěstí neznala, avšak sny ji občas stačí...Trochu jsem tuhle píseň upravil, dal jí melodii a řád, změnil a přepsal některá slova. Přece jen jsem si ji celou nepamatoval. A taky jsem ji zpíval úplně jiným hlasem, než ona dívka na balkóně. Lidé, kteří stáli kolem mě buď poslouchali dál, nebo odcházeli. Ale to nebylo nic neobvyklého, takhle je to vždy. A já byl vždycky rád, když jsem měl alespoň nějaké publikum. Kolem přešel jeden můj kamarád. "Nazdar!" zamával, a já jsem mu odpověděl kývnutím. Zastavil se a opřel se o zídku mostu kousek ode mě. Když jsem dohrál, přešel ke mě, a zeptal se: "To už hrajš nějaký moc smutný věci, ne?" Jen jsem se usmál. "A přijdou další." A taky, že přišli. Hrál jsem pomalejší písničky, i když některé z nich by zněly líp s klavírem. Zahrál jsem taky některé trochu rychlejší a výraznější. A všechny byly prací uplynulého týdne. U všech jsem se inspiroval onou dívkou. Jako by to byla můza. A v tu chvíli mě napadlo, že bych ji chtěl ještě vidět. Jestli to ovšem nebyl přízrak.

Najít ulici, kam jsem došel onu osudnou noc, nebylo zrovna lehké. Naše město nebyla žádná metropole, ale nikdy jsem nebyl na všech místech, a moc jsem se tam nevyznal. Nakonec jsem to našel, ale bylo to vcelku komplikované, jelikož jsem doma neměl žádný počítač, ani mapu města. Musel jsem se vyptávat známých, jestli neznají místo, podobné mému popisu, a nakonec jsem se jméno ulice dozvěděl. A po dalšíc chvíli snažení i cestu k ní. Teoreticky jsem si ji mohl zapamatovat cestou domů, ale to jsem měl hlavu plnou toho hlasu, než abych dával pozor na cestu. A taky jsem si zaznamenávál do zápisníku.
Když jsem znova stanul před oním domem, byl to takový zvláštní pocit, a byl jsem trochu nervózní. Co když ta dívka ani neexistuje? Nebo co když je naprosto normální, jen má představivost z ní udělala okouzlující stvoření?
Přešel jsem ke zvonkům, a prohlížel si jména. Dvě dámská a jedno pánské. Rozhodl jsem se zazvonit na libovolný zvonek, u někohž je jedno z těcj dvou dámských jmen, a když tak se zeptám, jestli neví, kde v tomto domě žije taková mladá slečna s dlouhými hnědými vlasy. Chvíly jsem si dodával odvahy a pak zazvonil.

A dál jsem nepokračovala. Na tomto místě jsem se zasekla, a usoudila jsem, že nejlepší bude otevřený konec ;) Možná mě časem políbí múza, a já tuto povídku dopíšu.

Sailor Moon - 1.série

27. října 2014 v 23:02 | Bára |  Recenze - Seriály
Jeden ze článků, jež na mém předchozím blogu vyšly před pěkně dlouhou dobou...

Znáte anime? Vsadím se, že ano. Existuje tolik nadšenců...ale já mezi ně nepatřím. Což o to, anime mám ráda a baví mě, ale zatím jsem viděla jen velmi málo "filmů" z tohoto prostředí. Vlastně jediné anime, ke kterému mám nějaký "vztah" je Sailor Moon. Seznámla mě s ní kamarádka, a já jsem dnes úspěšně dokoukala celou prvn sérii. No...Dovolte mi o tom napsat.


O čem Sailor Moon pojednává? Vlastními slovy byc to popsala nějak takto: Teenagerka Serena, po setkání s mluvící kočkou Lunou, zjistí, že se umí přeměnit v "Sailor Moon". V této podobě má různé kouzelné schopnosti a předměty. Za rad Luny bojuje proti příšerám z "Negaverse". Tam spřádá podlé plány zlá královna Beryl, které slouží "generálové". K Sereně se postupně přidávají další postavy Amy - Sailor Mercury, Raye - Sailor Mars, Lita - Sailor Jupiter a Mina - Sailor Venus. Těmto dívkám občas pomáhá záhadný Tuxedo Mask...


Sailor Moon jsem si oblíbila okamžitě. Vždycky jsem měla ráda seriály na způsob W.I.T.C.H., a i po tolika letech mě baví. Navíc jsem toto anime sledovala jen v angličtině, což pro mě bylo sice omezení, jelikož moje angličtina není zrovna brilantní, ale zároveň to beru jako plus, nebo jako zábavnou formu studia tohoto jazyka.
Je tu akce a humor, i pár dojemných scén. A na konci každého dílu je takzvané "Sailor Says", které bývá svým způsobem poučné.
Hlavní záporná postava - Queen Beryl - není moc originální, ale to člověku u takového seriálu nepřekvapuje. Další záporné postavy Jadeite, Neflyte, Zoisite a Malachite jsou různorodí generálové, kteří jsou nezbytnou součástí Sailor Moon. Jejich charaktery a osudy jsou zajímavé, i když spíše nedůležité. Člověk jednoho z nich nesnáší, a oblíbí si ho, až když umírá. Příšery tu jsou občas skoro hororové, prostě typická hrůzostrašná monstra.
Ovšem celá tato série mě neskutečně zklamala. Oblíbila jsem si ji, a čekala jsem na - pro mě- skvělý konec. Nedočkala jsem se. Nechci spoilerovat, což je pro mě trochu hrůza, jelikož nejsradši bych si tady vylila srdce, které je po tom - pro mě - hrůzostrašném zakončení, plné zloby na tvůrce.
Vím, že v dalších sériích se bude příběh nadále rozvíjet, ale já pokračování sérií a filmů nikdy nevěřila. Skoro vždy je mi líbí první série/film a další díly mě buď nezaujmou, nebo rovnou znechutí. Přesto se však na další sérii Sailor Moon podívám, i když nevím, jestli přežiju začátek. Jediné dvě postavy, které mě drží nad vodou, jsou kočka Luna a kocour Artemis, kteří přesně vedí, co se v miulé sérii odehrálo.
Mimochodem - já vím, že je to triviální, zápletka nic moc, dobro vždycky vyhraje atd. atd. Ale stejně jse si Sailor Moon oblíbila...těžko říci proč.


Nejlepší díl - 31. A Reluctant Princess (zde)
Pro mě je to jednoznačně nejlepší epizoda. Sereně i Darienovi se vrátí vzpomínky na Měsíční království, pro které mám slabost, a dočkáme se i smrti jedné ze záporných postav, která je sice předvídatelná a kýčovitá, ale stejně dojemná. Je to takový klíčový díl, alespoň tak to cítím.

Mimochodem - hláška "I am Sailor Moon, champion of justice! And..." mi ze začátku lezla na nervy. "Proč prostě rovnou nehodí tou tiárou, místo aby vykládala?" říkala jsem si. Nakonec mi to ale vadit přestalo. Taky jsem se divila, jak je možné, že si holky jen změní oblečení, a hned nikdo neví, kdo ve skutečnosti jsou.

Takže - na Sailor Moon mi vadilo pár věcí, ale nejvíc zakončení. Celou první sérii jsem si zamilovala, ale konec mě velmi zklamal.

Viděli jste Sailor Moon? Nečetli jste původní komiks? Co si myslíte?

Hullabaloo - Podpořte projekt a 2D animaci

4. září 2014 v 18:13 | Bára |  Ostatní
Začala bych zmínkou, že jsem fanynka steampunku. Nepatřím sice mezi fanoušky, kteří si vyráběji a nakupují doplňky či obleční, nicméně steampunk přesto obdivuji. Proto mě nadchlo zjištění, že se chystá 2D animovaný film, který nese název Hullabaloo. O co se jedná?


Vlastně vše, co by jste potřebovali vědět, najdete na webových strákách nebo na indiegogo (níže naleznete odkazy), já vám však nejdůležitější údaje přeložím a shrnu.
O co jde?
Hullabaloo je v ruce malovaný steampunk film, jehož posláním je zachovat umírající 2D animaci. Chce dokázat světu, že 2D animované filmy mají stálevelké množství příznivců, a zaslouží si pozornost a investici.
Příběh
Hullabaloo je příběh o mladé vědkyni jménem Veronica Darling, která se vrácí domů z elitní školy, jen aby zjistila, že její otec, vynálezce Jonathan, bezestopy zmizel. V zábavním parku, kde její otec zkoušel své vynálezy, se Veronica seznámí s další vynálezkyní Jules, která začne Veronice s pátráním po jejím otci pomáhat. Společně zjistí, že byl unesen tajemnou skupinou vlivných osob, kteří chtějí jeho vynálezy využít pro nečisté účely. Veronica tedy přijímá tajnou identitu "Hullabaloo", aby zachránila svého otce...
Tým se skládá z velkého množství profesionálů, z nichž se hodně podílelo na známých filmech jako Tarzan, Princezna a žabák, Lví král, Malá mořská víla, Není král jako král, Malá mořská víla...Jednu z postav namlouvá i steampunkovou komunitou uznávaný autor G.D.Falksen, jinou namlouvá Yuri Lowenthal, jež můžete znát třba z Naruta, Assassin's Creed II či BioShock Infinite. A takhle bych mohla pokračovat ještě dlouho. Nicméně nebudu vyjmenovávat všechny, seznam naleznete na výše zmíněných stránkách
Hlavní postavou týmu je James Lopez, bývalý Disney animátor, který se animaci věnuje již pětadvacet let.


Co si o tom myslím já? Abych byla upřímná, vůbec jsem nevěděla, že 2D animace je na tom bledě. Nicméně nevím, jestli projekt Hullabaloo upoutá tolik pozornosti, aby ji zachránil. Je to však v tomto ohledu krok dopředu, a vzhledem k tomu, kolik lidí zatím na projekt přispělo, myslím, že některým lidem otevřel oči, co se animací týká, a může inspirovat další a další. Ale hlavní důvod, proč mě teto projekt nadchl, je ten, že steampunkový animovaný film zní prostě skvěle!
A teď to hlavní - žádám vás, abyste projektu věnovali alespoň kapku zájmu, a nějakým způsobem ho podpořili. Protože na serveru "Indiegogo" se vybírají peníze ne realizaci projektu. Už se dosáhlo cíle (úctihodných 80,000 amerických dolarů) nicméně to stačí jen na první epizodu. Na další dvě a hudbu zahranou orchestrem by se muselo vybrat dalších 145,000 amerických dolarů...takže jestli vás tento projekt zaujal, můžete přispět! Minimální dar je jeden americký dolar (cca 20 Kč), když přispějete víc, můžete dostat dárky, bonusy a tak dále, třeba online promítání filmu, knížku nákresů atd. Jestli by vás však zaujala nějaká z těch luxusějších věciček, možná budete muset sáhnout hlouběji do kapsy. To už je na vás...

Proč podpořit Hullabaloo?
  1. Pomůžete 2D animaci
  2. Můžete se těšit na steampunkový ručně malovaný film
  3. Při vyšším příspěvku můžete dostat dárky
  4. Budete ze sebe mít dobrý pocit :)
Bližší informace naleznete zde:

Do přispívání vás však samozřejmě nenutím! Velmi by pomohlo, kdyby jste sdíleli a rozšířili povědomí. To je vlastně hlavní důvod, proč toto píši. Jestli si to někdo přečte, tak vás prosím - sdílejte! Sdílet můžete kampaň nebo tento článek, to je jedno. Bylo by prostě fajn, kdyby o tom vědělo hodně lidí.

Děkuji za přečtení :)

Veškerá práva na obrázky a videa vlastní James Lopez Animation

Nemám přehled o událostech - no a co?

2. září 2014 v 16:50 | Bára |  Úvahy
Svět je velký, a není divu, že se v něm pořád něco děje. A také není divu, že lidé chtějí vědět, co se právě řeší. No, dnes je to lehké. Dříve se k šíření informací využívali fóra, trubadůři, plakáty a další. Nutno říct, že to ale nebylo moc rychlé. Když se Rakousko Uhersko zapojilo do první světové války, došlo vyhlášení do některých míst až dva měsíce poté. Zato teď - teď máme Internet. To je neuvěřitelný zdroj informací, který by si možná někteří lidé ze starých dob ani neuměli představit. A když pomineme Internet, je tu televize. A když nemáte počítač ani televizi, pořád můžete pustit rádio, koupit si noviny anebo se zeptat ostatních lidí (což je možná nejstarší způsob získáváni informací). Lidé jsou prostě informovaní jako nikdy předtím, a to kromě jiné i o věcech, které by někteří lidé minulosti považovali za naprosto nedůležité. A mnozí stále považují. Důležité ale je, že tady ty informace jsou, a je tak lehké je získat.
Přesto jsou lidé, které bych nazvala "ignoranty". Tito lidé nejen, že jim unikají některé důležité informace, oni se o ty informace ani nezajímají. Na opačné straně zase stojí "fanatici" - lidé, co prostě potřebují vědět, co se děje.
Já osobně jsem hodněprocentní ignorant. Zprávy v televizi sleduji jen, kdy jsem ve stejné místnosti jako běžící zprávy (televize rozhodně nění středobod naší domácnosti, takže to není tak často), noviny čtu jen v hodinách výtvarné výchovy (když je používáme, abychom nepošpinili stoly), rádio neposlouchám, a když už, tak zaměřené na hudbu, a otevřít třeba idnes by mě ani nenapadlo. Věřím, že člověk může získat různé zajímavé informace, ale přesto nemám motivaci to sledovat. Nevím, kdo je předsedou jaké politické strany, v čem spočívá ten spor v té a té zemi, ani jaká celebrita si vzala koho (kromě mých oblíbenců ;)). Možná, že něco z toho bych vědět měla, ale to já neřeším. Nezačnu se dívat na televizi jen, abych nebyla outsider. Je to špatně? Kamarádka, o které se zmíním ještě později, se mě jednou zeptala: "Jak vlastně zjišťuješ, kde se co děje?" Moje odpověď byla: "Já ale nevím, co se děje". Jindy se ignorant zase dočkává nechápavých pohledů a komentářů typu "Ty jsi naprosto mimo" nebo "Jaktože to nevíš?". Mnozí prostě nedokáží pochopit, že já prostě k životu nepotřebuji vědět co se kde děje. A když už je nějaká věc, co se mě týká, tak se to obvykle dozvím od známých, kterých se to týká také. Takže neříkám, že je úplně v pořádku, nevědět která aktuálně bije, ale špatně to taky není, ne?
Můj pravý opak jsou již zmínění fanatici. Znám jednoho takového - zmiňovanou kamarádku. Možná není ideální nemít ponětí co se děje, ale zapnout idnes pokaždé, když se dostanete do dosahu nějaké wifi, to prosím není normální. Tato kámoška dokáže na oněch stánkách strávit neuvěřitelné množství času. Tak já nevím, pochybuji, že je spokojenější, když ví, že se stalo něco na druhé straně zeměkoule.
Abych to shrnula: Já ke štěstí nepotřebuji vědět všemožné informace, a když je něco, co opravdu potřebuji vědět, dozvím se to od lidí. A jestliže je býti zprávovým ignorantem špatně, tak být zprávovým fanatikem taky není v pořádku. Nejlepší je nejspíš zlatá střední cesta.
Takže až někdy potkáte člověka, který neví o nějaké nedávné významné události, buď to bude tím, že mu unikla (to se teoreticky může stát i fanatikovi), anebo ho to prostě nezajímá, proto to neví. Takže než ho budete chtít obdarovat pohrdavou větou: "To přece musíš vědět", zamyslete se na chvilku. Přece jen - je špatně, nezajímat se o aktuální dění?

Sandman: Hra o tebe

2. září 2014 v 16:50 | Bára |  Recenze - Knihy
Jednou jsem si pročítala časopis, a narazila jsem na kladnou recenzi na komiks jménem Sandman. Ihned mě zaujal, a rozhodla jsem se, že si jeden díl pujčím. Vybrala jsem si Hru o tebe (Game of you). Věděla jsem, že to bude horor, ale vzhledem, že ten časopis člou i děti mladší deseti let, říkala jsem si, že to nemůže být nic tak hrozného. No...mýlila jsem se. Ale popořádku.

Příběh je o ženě Barbie, které začnou její staré sny žádat o pomoc. Zlá Kukačka totiž ohrožuje Zemi, místo všemožých zvláštních tvorů, a kromě toho zasahuje do myslí spáčů. Tak se stane, že se do dění kromě Barbie zapojí i transsexuál Wanda, črodějnice Thesálie, lesbický pár Foxglove a Hazel a nakone samozřejmě sám pán snů, Sandman.


Možná si říkáte: Dobro a zlo, to už tady bylo. Jenže právě o tomhle Sandman není. Barbie není žádný přspříliš kladný hrdina, a Kukačku jako záporáka moc často neuvidíte. A ostatní postavy taky nepotkáte v pohádce pro děti, i když notná část snu se odehrává právě v pohádkovém světě. V pohádkovém světě, kde krev vyniká ještě víc než v realitě.
Jak vidíte, Neil Gaiman, autor, má velmi originální nápady. Originální, trochu šílené a hodně hororové. Možná to tak na první pohled nevypadá, ale to nevíte, kolik násilí se dá vmáčknout do jednoho takového komiksu. A tak si říkám, jak jsem tenhle komiks vůbec dočíst. Moje maličkost je totiž velmi háklivá na krev a brutalitu. Taky že jsem celý komiks prolítla dopředu, abych zjistila, kde přesně mě ta brutalita čeká. A nestačila jsem se divit. Když jsem si knihu nesla z knihovny, přemýšlela jsem, jak by ty drsné scény mohly vypadat. Ovem mluvící kůži staženou z obličeje jsem opravdu nečekala...
No což. Další ráno mi to už tak drsné nepřišlo, a Hru o tebe jsem klidně dočetla. A nakonec jsem byla velmi dojatá. A taky nadšená, jelikož samotný Sandman je prostě úžasná postava. Stejně mi však vadily řeči o, ehm, sexu. Ne, lesby ani transsexuál mi nevadili, ale jiné věci jsem opravdu vědět/vidět nepotřebovala...ale co. Kdybych tehdy věděla, že jiné díly jsou v tomto ohledu mnohokrát horší, ani bych to tolik neřešila. Jinak, když jsem u těch záporů, proč George oslovuje Wandu v jedné části jako chlapa a jindy zase jako ženskou? Ale to je jen detail.
A teď bych se pustila do kladů. Samotný systém Věčných mi připadá prostě dobrý a snová říša má úžasné kouzlo. Navíc, takový příběh moc často nenaleznete. Tahle kniha mě prostě a jednoduše zaujala, a hned jsem si půjčila další díl.


Na začátku tohoto komiksu je úvod, který je opravdu zajímavý, ale doporučuj přečíst až po přečtení elého komiksu, aby jste se vyhnuli spoilerům. A na konci naleznete opravdu zajímavý popis autora, výtvarníků a dalších. Myslím, že tahle část stojí opravdu z to, jlikož to nejsou žádné životopisy, níbř vzpomínky na dětství a imaginární kamarádi.

Postavy jsou opravdu různorodé. Nejradší mám samozřejmně Sandmana, ale o tom vám budu básnit jindy. K Barbie jsem naopak na první pohle nechovala moc sympatií, protože jsem myslela, že je toprostě povrchní "barbína". Ale nakonec jsem zjistila, že taková není, přesto jsem z ní hned neudělala jednu z nejoblíenějších postav. Prostě mi nevadí. Thesálie na mě nijak kladně nezapůsobila, ale že bych ji nenáviděla, to zas ne. Wanda (nebo Alvin) si moje sympatie prostě získala. Bylo mi jí líto, a navíc mi byla prostě sympatická. O Foxglove jsem toho moc nezjistila, a Hazel je prostě naivní a bezelstná. Zdá se mi že se k sobě moc nehodí, ale až si přečtu komiks Smrt - Nejlepší čas tvého života, ve kterém se k nim Neil Gaiman vrací, možná je víc pochopím.


Ještě bych ráda řekla, že tuto knihu jsem četla bez znalosti předchozích dílů. Až potom, co jsem se do této série pustila od začátku, jsem zjistila, jak se Barbie rozvedla s Kenem, co se stalo s Judy, kdo je Rose Walkerová a tak dále. Myslím, že Sandman je série, která by se měla číst popořadě.

Takže, konečný dojem je...kladný? Sama přesně nevím. Ale to, že jsem si půjčila další díly, a to, že vám ji chci doporučit, nejspíš znamená, že se mi Hra o tebe líbila ;)

Zdroje obrázků:
http://ordinary-gentlemen.com/
http://incurablebluestocking.files.wordpress.com/
http://blog.nsavides.com/

Příběh - Královna chladné duše

2. září 2014 v 16:49 | Bára |  Povídky
Nedávno jsem jen tak "náhodou" vymyslela fantasy postavu. Tady je její charakteristika a její příběh. Přeji příjemné čtení!

Královna Ethel Vigor
Kdesi daleko, v jistém světě, vládne kusu zemi královna Ethel. Její mladý obličej je bez chyb, bledý a krásný. Vlasy má černé s býlími pruhy, sestřižené do mikáda. Ale její oči jsou zvláštní, duhovky má neskutečně světlé a trochu zářivé, což u lidí vzbuzuje nejistotu. Celá je drobná, ale kráčívá vzpřímeně, a vzbuzuje respekt. Obléká se do šatů v barvách černé, červené, bílé a modré. Nikdo netuší, že pod nimi ukrývá ránu, která jí kdysi dávno změnila celý život. Tato rána vypadá, jako by se jí na levé straně hrudi táhl od srdce led. Jeho paprsky zasahují zčásti i na její krk, ale přesto se o tomto zranění nikdo nedozvěděl.
Zajímavá je kromě vzhledu i svým nekonečným mládím. Nestárne, vlasy se jí neprodlužují a nejspíš se zastavila kolem svých dvaceti let. Navíc vládne zvláštní magii, snoubí v ní oheň s ledem, světlo s tmou, ale veřejně svoje schopnosti moc neukazuje. Lidé jsou za její vlády v dobrých podmínkách, protože Ethel je chytrá a ví, co udělat pro svůj lid. Nedá sebou manipulovat, je chladná a nikdy se neusmívá.

Ethel Vigor, tak, jak jí ztvárnila lady Stormica. Je nedodělaná, avšak na finální verzi jsem čekala tak dlouho, až se na ni zapomělo. Jsem nucena dát sem tedy tuto.


Příběh
V jistém světě vládla Nerys, divoká a energická králova. Byla drobná, měla černé mikádo a tmavé oči. Její tvář zdobíval škodolibý úsměv. Vládla temnou mocí, snad černou magií, ale měla radši zbraně, se kterými to skvěle uměla.
Jednoho dne, zrovna když si Nerys prohlížela vitrínu se zbraněmi - sbírku její a jejích předchůdců - ozvalo se zaklepaní. Vstoupil jeden z velitelů armády a uklonil se. Nerys ho netrpělivě pobídla. "Co chceš?" Velitel srazil boty k sobě a zasalutoval. "Chtěl jsem Vaši výsost informovat o jedné zvláštní osobě. Už nějakou dobu kolují zvěsti o dívce v bílém, lidé jí přezdívají Diana. Prý je velmi magicky nadaná. Spíš až příliš, jak se říká." Nervózně polkl, královna si ho však nevšímala. Na chvíli se zamyslela, ale pak došla k rozhodnutí: "Pošlete vaše muže na výzvědy, chci o ní vědět co nejvíc!"

Diana kráčela lehkým krokem tam, kam ji to táhlo - do hor. Stébla trávy se pod jejími krok ohýbala, aby se pak zvedla a vypadala jako předtím. Diana vypadala tak na sedmnáct. Trhlinou mezi bílými mraky pronikalo světlo dopadající na její krásnou tvář, a způsobovalo, že se jí nepřirozeně leskly oči. Její světlé, stříbřité vlasy jí povlávali ve větru a dokreslovali dojem, že přichází anděl.
Diana by mohla být zmatená - přece jen, údajně přišla odnikud. Pokud to ovšem jen nebyly příběhy, které si lidé o ní vymýšleli. Ale ať už byla kýmkoliv, byla podivně klidná. Lidé by se divili - zatímco působila jako někdo, kdo se řídí jen svým srdcem, měla Diana až moc chladný rozum.
Před ní se louka pomalu měnila na cestu do skal. Diana s podivným úsměvem došla k nejbližší skalce a přejela po ní prsty. Jako by zkoušela reálnost světa, ve kterém se ocitla. Poté se vydala kamenitou cestou, a vypadala jako vítr, který na sebe vzal lidskou podobu.

Nerysa byla v pokoji zasvěceném magii. Podle jejího vkusu bylo vše vyvedeno v černé a červené, včetně dýmu v křišťálové kouli, nad kterou se právě skláněla. Ano, měla ráda efekt, který si osvojili ti "zlí". Ale co byla ona? Sobecká královna, nenávidící diplomacii a lhostejná k poddaným. Znamená to, že je zlá? Vždyť krutostí netrpěla, byla to jen zmíněná lhostejnost. Mohla se tedy zařadit mezi ty strašlivé panovníky? Už nad tím párkrát přemýšlela, ale odpověď si nikdy objektivně neujasnila. Ve své sobeckosti se rozhodla, že ať je jaká chce, nebude s tím nic dělat. Ostatní jí musí přijmout, je přece jejich královna. A když jí budou nenávidět, je to jejich problém, ne její. Věděla ovšem, že kdyby se objevil někdo natolik silný, aby jí dokázal sesadit, byl by to její konec. Proto byla ostražitá. A tahle dívka, co podle nejnovějších zpráv míří k horám, se jí vůbec nezamlouvala. "Uvidíme, co udělá, až uvidí netvora, ke kterému míří. Budiž to pro ni zkouška" zasmála se, ale zároveň věděla, že by ho ta dívka mohla porazit.

Lávový drak, v barvách královně Nerys tak blízké, otevřel oči. Někdo ho volá, cítí, jak jím projíždí energie. Nemohl vědět, že královna je natolik silná, aby ho dokázala vzbudit. On ani netušil, že nějaká královna existuje. Najednou ucítil závan magie, a to chladnější, než je teplota na Zemi v severských zemích. Diana bez škrábnutí došla přes skály až k místu pobytu draka. Ten byl plný vzteku a horkokrevnosti, stejně jako královna, a byl rozhodnutý to malé pulzující stvoření zničit, spálit, rozmetat. Na prach. Čím víc se však Diana přibližovala, tím víc cítil kolem svého rozžhaveného těla chlad. Nebyl s to vychrlit oheň, ani nic jiného, i když v něm kolovala rozbouřená krev. Chladná dívka došla až k němu, a i když by to nikdo nejspíš nepoznal, v hlavě měla nejistotu. Něco ji sem táhlo, ale ten drak byl velký, nebezpečný. Nechtěla být spálena, nechtěla zemřít. K jejímu překvapení se drak ale nepohnul, jako by byl překvapen. Nebezpečně však zavrčel. Vypadal jako černočervená skála, ani náznak šupin. To mu dodávalo vzezření neporazitelnosti. Diana se však přes svoji nervozitu nezalekla. Byla už kousek od draka, a pochopila, co měl za problém. Jeho ztuhlé tělo nebylo po dlouhém spánku připraveno na pohyb a oheň byl zastaven Dianinou magií. Než by se zvednul, trvalo by to příliš dlouho. Dívka k němu svižně došla a pozvedla ruku - již se začala cítit jistá. A jako by věděla, co má dělat, zavřela oči. Pozorovatel by viděl dívku s rukou u hlavy nebezpečného draka. Ovšem z té tuky jako by vedl zářící proud do drakovy hlavy. A ten netvor začal bolestně kvílet, velmi, velmi hlasitě, a všechno zalévalo světlo. Když najednou - drak vyletěl nahoru s roztaženými křídli, které byly teď ledově bílé. Celý drak byl bílý, jako by zamrzl. Zastavil se vysoko nad Dianou, která si s jistotou uvědomila, jak se věci mají. Zašeptala: "Sleť dolů." Drak poslechl. Diana se mu vyškrábala na záda a potichu přikázala: "Leť jako pták. Leť tam, kam ti přikážu."

Velitel měl podat další hlášení. Bylo by to v pořádku, kdyby to hlášení nebylo tak negativní, a neměl ho podat pěkně horkokrevné osobě. Tento muž se však nehodlal vzdát. Utřel si potící se ruce do uniformy, nadechl se a vešel do místnosti. Byla to královnina pracovna. Panovnice zrovna stála u okna, ale jak uslyšela otevíraní dveří, rychle se otočila. S úsměvem vybídla velitele slovy: "Tak co? Jaká jsou zjištění?" Otázaný nervózně zputil: "Vaše Výsosti, stalo se něco nepředvídatelného. Hory opustil ledový drak, který přistál na místě zvaném Niitty. Lidé byli patřičně vyděšeni, a vojáci zjistli, že z jeho zad slezla ta dívka." Královna neřekla nic, jen se zamyslela. "Odejděte" řekla a velitel se rychle přesunul do vedlejší místnosti. Nerysa cítila, že tohle nemůže brát na lehkou váhu. Někdo, kdo dokáže ovládnout draka - a Nerysa si byl jistá, že to bylo tak - by mohl vážně ohrozit Nerysino postavení. A to nemůže být dopuštěno. Královna se rozesmála - ta dívka se ještě nesetkala s Nerysou - vlivnou královnou, úžasnou kouzelnicí a skvělou bojovnicí. Ještě se uvidí!
Ještě ten den se koně rozběhly směrem na Niitty. Uháněli přes pole, lesy a louky. Na vraníkovi, běžícím vepředu, seděla rozesmátá Nerysa. Milovala jízdu na koních, taky že chodívala často na lov, kde jí doprovázeli ti nejlepší koně. Královna stála ve třmenech nadšená z té rychlosti, a byla si jistá, že střet s Dianou vyhraje.
Jelo se několik hodin, až se dojelo na začátek rozlehlé louky. Koně zastavily a královna seskočila na zem. Na zelené trávě stála dívka v bílém, která královnu zpozorovala. Nebála se, jen klidně čekala. Nerysa nařídila vojákům, ať zůstanou tam, kde jsou, a rychlým krokem zamířila za Dianou. Ta jí vyšla vstříc. Původně vůbec neplánovala se s královnou střetnout. Drakovi nařídila přistát zde z důvodu, který se mi nikdy nedozvíme. Nyní však za ní přijela sama královna Nerysa se sebevědomým úsměvem. Najednou se jak Diana, tak Nerysa zastavily, a chvíli na sebe koukaly. Pak Nerysa natáhla ruku, jako by chtěla někomu dát facku a střelila přes červený blesk. Diana však jen před sebe natáhla ruku a blesk se o ní roztříštil. Nerysa přidala, blesky lítaly jako při opravdu hrozné bouřce. Ale Diana stála klidná a nezraněná. Královna zvedla ruce nad hlavu, aby mohla po nezranitelné soupeřce hodit rukou kouli. Diana však jen mávla rukou a najednou se před ní objevila skoro průsvitná zeď, do které koule narazila a explodovala. Zeď ihned zmizela. Nerysa však nehodlala ustat. A Diana se rozhodla, že začne bojovat. Na nebi začali šlehat červené a bílé paprsky, které byly tak typické pro souboje "dobra" a "zla". Vypadalo to zde jako na světelné show. A během toho všeho se Nerysa a Diana dostali k sobě až nebezpečně blízko. Obě byly vyčerpané, ale Nerysa rychle vytáhla ze svých potrhaných šatů dýku a s úšklebkem se na Dianu vrhla, ta však chytila a sevřela královnino zápěstí. Nerysa rychle udělala to samé, takže ani jedna neměla navrch. Najednou se na konečcích prstů objevily jiskry v jejich barvách a způsobilo malou explozi, která vyhodila dýku do vzduchu. Pod náporem siných kouzel se však dýka rozpadla na malé kapky a padala dolů. Nerysa rychle ustoupila, takže stříbrný déšť pokropil Dianu. Nerysa se unaveně, avšak vítězoslavně rozesmála, jelikož Diana začala mizet. Doslova. Rozplývala se. V některých zbraních jsou různá kouzla a jedy. Jestli byla otrávená i tahle dýka je skoro jisté, ale nebyl nikdo, kdo by to potvrdil. Skoro průsvitná Diana totiž vyrazila kupředu a polohmotnýma rukama proklála královně srdce. Ta otevřela ústa jako k výkřiku, avšak v šoku nevydala ani hlásku. Padla k zemi a Diana s ní. Nebo spíše do ní. A to doslova. Vnikla do královnina těla, aby si ho mohla osvojit.
Žena vstala ze země a napřímila se. Měla černé vlasy s bílými pruhy a nepřirozeně světlé a lesklé oči. Podívala se na vojáky, kteří už stačili vstát ze země, protože exploze při souboji je všechny smetly na zem. Zamířila k nim a pak prohlásila: "Uvítejte mě. Jsem královna Ethel Vigor."

Kam dál