Jak jsem potkal můzu

27. října 2014 v 23:11 | Bára |  Povídky
Seděl jsem doma, ve svém malém bytečku, a koukal ven. Venku se zatahovalo - byl už podvečer - a já jsem měl tvůrčí krizi. Ruka, která jindy létala po papíře jako hurykán, teď ležela ochable na stole, zatímco papír, jindy plný různorodých not, se skvěl naprostou čistotou. Můj mozek jednoduše pozbyl veškerou inspiraci. Už jsem takhle seděl snad hodinu, tak jsem se rozhodl, že se půjdu provětrat. Papír jsem zabouchl do šuplíku a pero jsem si uložil do kapsy, kde jsem měl uložený i notýsek. Co kdyby mě něco napadlo? Vzal jsem si kabát a vydal jsem se ven.
Bloudil jsem ulicemi, zatímco obloha byla čím dál temnější. Náladu jsem neměl nijak světobornou, vždyť když má někdo tvůrčí krizi, není to důvod k oslavám, a to ať jde o psaní, nebo - v mém případě - skládání hudby.
Já měl hudbu vždycky rád. Jako kluk jsem poslouchal všechno možné, od jazzu, přes pop, až po rock. Něco se mi líbilo víc, něco míň, ale jedo je jasné - už tehdy mě to k hudbě táhlo. Taky, že jsem se začal učit na kytaru - nástroj, který se vám bude vždycky hodit. Alespoň jsem si to tehdy myslel. Později jsem se rozhodl chodit na hodiny klavíru. Bohužel, rodiče odmítli klavír koupit, tak jsem neměl kde trénovat, naštěstí jsem alespoň chodil na ty lekce. Šlo mi to sic hůř než kytara, jelikož v jejím případě jsem byl sice samouk, ale hrál jsem na ni víckrát jak jednou do týdně. Nedalo se však nic dělat. Nakonec jsem však jakžtakž uměl hrát i na tento nástroj s černobílými klapkami. A jelikož jsem měl hudbu rád, chtěl jsem se naučit ještě na něco. U rodičů jsem však nepořídil. Žesťové nástoje byly podle nich moc hlasité, stejně jako bubny. Housle podle nich zas skřípaly. A flétna byla podle otce pro holky. Co jsem mohl dělat.
Na střední jsem se chtěl přidat k nějaké kapele. Ale štěstí mi nepřálo ani tady. Spolužáci, co hráli poprock pro mě neměli v kapele místo, starším metalistům jsem nepřipadal jako správný typ pro jejich hudbu. A já neznal moc lidí, co by chtěli nějakou kapelu založit. A když už jsem takové jedince našel, rozpadla se naše kapela kvůli absenci schopného organizátora. Měl jsem prostě smůlu.
Nakonec jsem začal skádat. Teda, předtím jsem skládal taky, ale nevěnoval jsem tomu tolik úsilí. Ale jednou jsem si řekl, že bych se tomu mohl věnovat víc, protože mi to vcelku šlo. Ne, že bych byl nějaký druhý Beethoven, ale myslím, že moje výtvory nebyly špatné. Někdy jsem svoje skladby hrál kámošům nebo holkám, očas jsem vystupoval za spropitné. Ale žádný hledač talentů se neobjevil. Tak se stalo, že po maturitě jsem neměl kam jít. Chlápek co umí jedině tak hrát na kytaru a klavír a skládá hudbu, která, i kdyby byla hezká, rozhodně neudělá díru do světa. Rodiče na mě byli naštvaní, že jsem se víc nesnažil, aby mě vzali na vysokou, a taky, že jsem si nenašel zaměstnání. Stal se ze mě člověk na volné noze. Občas jsem vystupoval s kytarou na ulici, sám nebo s kamarády, jinak jsem si přivydělával, jak se dalo. Nosil jsem knihy v knihovně, usínal za pultem, a tak dále. Jednou jsem měl i článek v novinách. Ale dál jsem to nikdy nedotáhl.
Nemůžu říct, že by se mi tento styl života zase tak moc líbil. Nicméně, pracovat v kanceláři by bylo nejspíš o dost horší. Přece jen, na volné noze má člověk alespoň svobodu. Někteří se ale budou pořád ptát: Proč si nenajdeš stálé zaměstnání? Když řeknu, že nejsou příležitosti, obvykle to jako vysvětlení stačí. Avšak já nemluvím o všech příležitostech, jak si ostatní myslí. Já mluvím o příležitostech mě vyhovujících. Chtěl bych dělat něco, co by mě bavilo, i když je to jen naivní a hloupé přání. A ty přece nejsi hloupý řekl mi párkrát otec. Nejem si jistý, jestli měl pravdu.
Ponořen v myšlenkách jsem se dostal až na nějaké místo, u kterého jsem si nebyl jistý, jestli jsem ho už navštívil. Často si nepamatuji místa, když jsem zamyšlený. Teď jsem si zase neuvědomoval, jak jsem se tam dostal, ale bylo mi to jedno. Sedl jsem si na lavičku u chodníku. Ulice již byla temná. Kolem se rýsovali kamené domy, rozhodně ne moderní. Spíše to mohli být domy, které dříve obývala jedna rodina, ale nyní se rozdělili na několik bytů. I když v některých možná stále žije jen jedna rodina. Nějak jsem se o to nezajímal, spíše jsem si říkal, že může být dobré žít ve starém domě. Můj byt sice nebyl v paneláku, ale za oprýskanou betonovou budovu bych ho možná i vyměnil.
A tak jsem tam seděl, přemýšlel a mlčel, a večer byl klidný, chladný a temný. Ani jsem si nevšiml, že se na balkoně jednoho z domů otevřeli dveře. Co mě vytrhlo z myšlenek byl něčí hlas. Byl tichý, skoro šeptavý a zpíval mě neznámou písničku. Vítr slova zanesl až k mým uším.

Byla dívka - plakala
Jak sochy v noci pláčí
Pocit štěstí neznala
Sny ji občas stačí

V jednom ze snů stala se
Něčím jak krásnou vílou
Kde se vzala - vzala se
Měla róbu bílou

Její zpěv se nocí hnal
A poroučel temnotě
Zpěv tento z oné dívky sňal
Strach než vešla na kutě

Vždy se v noci bála
Kdy prý půlnoc udeří
Slzy přitom prolévala
Že jí nikdo nevěří

Ve svém snění stala se
Světlou kouzelnicí
A hudba vpřed hnala se
Šťastná dívka spící

Hlasem svým si zpoutala
Hrůznou temnou noc
Nikoho se neptala
Ví, že teď má moc

Živá duše kolem není
Nikdo z lidí zlých
Její dech je sladé snění
Její zpěv je jako sníh

Ten sen je tak nádherný
Myslela si dívka mladá
A ve světle lucerny
Ona do temntoty padá

Nechce se už probudit
Chce na vždycky klidně spát
Už nebude nikdy bdít
Teď už bude šťastná, snad

Zatímco se tento hlas ozýval, podíval jsem se za sebe. Lavička, na níž jsem seděl, byla totiž zády k řadě domů, mezi nimiž se nacházel i ten, ze kterého se ozýval hlas. Na balkóně stála štíhlá, očividně dívčí, postava v bílém. Mohla to být noční košile nebo župan, ale celkový dojem byl prostě magický. Dlouhé hnědé vlasy se hýbali s jemným větrem. Písnička, co zpívala, nebyla ani tak o notovém řádu, ale spíše o emocích. Každý verš byl zpíván trochu jina než předchozí, dívka se přizpůsobovala slovům, na nějaký pořádek nedbala. Její hlas byl tichý, nejspíš nechtěla někoho vyrušit, ale já ho slyšel, a to moc dobře. Byl krásný a zněl, jako by měl velký potenciál. Dívka se nervózně rozhlédla a opustila balkon. A já zůstal uchvácen.

Možná, že jsem v tu chvíli prokázal, že nejsem tak chytrý, jak otec tvrdil. Jaký hlupák by mohl být jako opeřený jen proto, že slyšel dívku s krásným hlasem? Vždyť jsem slyšel spoustu dívek a žen, co dobře zpívali. Od nadaných spolužaček až po operní pěvkyně. Tak proč mě tohle tak sebralo? Jak jsem šel doma, a ještě dlouho, než jsem usnul, jsem o tom přemýšlel. A došel jsem k závěru, že je to tím, jak jsem měl poslední dobou tu tvůrčí krizi. Že mi ta dívka dala zase něco, o čem skládat a psát. To jsem si uvědomil po tom, co mi ruka po papíře běhala jako splašená. A tak to šlo asi týden. Potom se podzimní den projasnil, a já vtáhl kytaru, klobouk a kabát, a šel jsem ven. Našel jsem si most, kde jsem býval s kytarou dost často, a začal hrát. Pro začátek jsem zahrál rychlé písničky, které jsem složil už relativně dávno, nebo alespoň ne v posledních třech měsících. Poté jsem začal zpomalovat, a pak jsem začal...Byla dívka. Plakala, jak lidé v noci pláčí. Pocit štěstí neznala, avšak sny ji občas stačí...Trochu jsem tuhle píseň upravil, dal jí melodii a řád, změnil a přepsal některá slova. Přece jen jsem si ji celou nepamatoval. A taky jsem ji zpíval úplně jiným hlasem, než ona dívka na balkóně. Lidé, kteří stáli kolem mě buď poslouchali dál, nebo odcházeli. Ale to nebylo nic neobvyklého, takhle je to vždy. A já byl vždycky rád, když jsem měl alespoň nějaké publikum. Kolem přešel jeden můj kamarád. "Nazdar!" zamával, a já jsem mu odpověděl kývnutím. Zastavil se a opřel se o zídku mostu kousek ode mě. Když jsem dohrál, přešel ke mě, a zeptal se: "To už hrajš nějaký moc smutný věci, ne?" Jen jsem se usmál. "A přijdou další." A taky, že přišli. Hrál jsem pomalejší písničky, i když některé z nich by zněly líp s klavírem. Zahrál jsem taky některé trochu rychlejší a výraznější. A všechny byly prací uplynulého týdne. U všech jsem se inspiroval onou dívkou. Jako by to byla můza. A v tu chvíli mě napadlo, že bych ji chtěl ještě vidět. Jestli to ovšem nebyl přízrak.

Najít ulici, kam jsem došel onu osudnou noc, nebylo zrovna lehké. Naše město nebyla žádná metropole, ale nikdy jsem nebyl na všech místech, a moc jsem se tam nevyznal. Nakonec jsem to našel, ale bylo to vcelku komplikované, jelikož jsem doma neměl žádný počítač, ani mapu města. Musel jsem se vyptávat známých, jestli neznají místo, podobné mému popisu, a nakonec jsem se jméno ulice dozvěděl. A po dalšíc chvíli snažení i cestu k ní. Teoreticky jsem si ji mohl zapamatovat cestou domů, ale to jsem měl hlavu plnou toho hlasu, než abych dával pozor na cestu. A taky jsem si zaznamenávál do zápisníku.
Když jsem znova stanul před oním domem, byl to takový zvláštní pocit, a byl jsem trochu nervózní. Co když ta dívka ani neexistuje? Nebo co když je naprosto normální, jen má představivost z ní udělala okouzlující stvoření?
Přešel jsem ke zvonkům, a prohlížel si jména. Dvě dámská a jedno pánské. Rozhodl jsem se zazvonit na libovolný zvonek, u někohž je jedno z těcj dvou dámských jmen, a když tak se zeptám, jestli neví, kde v tomto domě žije taková mladá slečna s dlouhými hnědými vlasy. Chvíly jsem si dodával odvahy a pak zazvonil.

A dál jsem nepokračovala. Na tomto místě jsem se zasekla, a usoudila jsem, že nejlepší bude otevřený konec ;) Možná mě časem políbí múza, a já tuto povídku dopíšu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama