Na hranách času

10. února 2015 v 19:49 | Barica |  Povídky
Rozhodla jsem se publikovat povídku, jež jsem vytvořila do školy. Zadání bylo napsat vypravování, jež by obsahovalo jednu ze zadaných trojic slov. Já si vybrala "džínsy, lavička, parfém". Psala jsem to i doma, a nějak se mi to protáhlo...Jedna dvojice (mohli jsme pracovat ve skupinách nebo sami) měla příběh o tom, jak jde někdo do restaurace, a přnesou mu jiné jídlo, než jaké si objednal. Ale já se nepovyšuji, vážně ne! :D (Jen malinko...) Inu, učitelka mi dala velkou jedničku, chválila mě před celou třídou, a snad jsem se i stala její oblíbeňkyní...to je snad po druhé, kdy jsem měla ve škole nějaký menší úspěch :D Ale nechme to být, tady je prostě moje povídka...(To výše byla taková reklama, víte? Asi to vyznělo naopak...ale nemyslete, já nejsem nějaká pyšná. Mám jen radost, že se mi něco takového ve škole povedlo :))

Na hranách času
Artur neměl dobrou náladu. Vždy byl chytrým, vzorným studentem, ale poslední dobou se mu přestalo dařit. Učitelky si toho samozřejmě všimly. A rodiče jakbysmet. Ještě mu zakáží chodit ven! To by byla hrůza. Naštěstí se dnes zase setká s Melánií. To byla jediná světlá jiskřička v jeho nudném šedém stereotypním životě. Proto se taky bál, že bude mít domácí vězení. Normálně býval doma pořád a ležel v knihách, ale potom, co ji potkal, byl venku velice často.

Podíval se na hodinky - bylo půl třetí. Rychle si natáhl sako, oprášil džínsy a vyběhl z domu. Svižnou chůzí byl v parku - místě setkání - za půl hodiny. Melánie už tady čekala. Seděla na lavičce, upravená a elegantní, a zároveň plná energie, odhodlání, s náznakem drzosti v očích. Měla na sobě modrou blůzu a černou sukni nad kolena, na nohou vysoké šněrovací boty, na temeni vlasy stažené, ale kolem obličeje se jí vlnily dva pramínky hnědých vlasů. S úsměvem ho pozdravila. Přisedl si k ní, a ucítil příjemný parfém. "Minule jsem ti říkala, že dnes…dnes možná bude zajímavý den." Vypadalo to, že hledá vhodná slova. "Inu, já nějak nevím, kde začít." Nadechla se a usmála se tím svým krásným úsměvem. "Chtěla bych se ti s něčím svěřit. Ale ty mi nebudeš věřit." "Proč bych neměl?" Artura se to trochu dotklo, ale když mu gestem ruky naznačila, aby ji nechal mluvit, nic nenamítal. "Protože tohle by mi nevěřil nikdo" usmála se nešťastně. Artur se nemohl zbavit dojmu, že to k ní sedí - mít nějaké neuvěřitelné tajemství. Byl trochu nervózní. Přestože s ní rád trávil čas, a byla mu neskutečně sympatická, nevěděl o ní skoro nic. "Hele, uděláme to takhle: chyť mě za ruku" řekla. Po krátkém zaváhání ji poslechl. "Zavři oči," ztišila hlas. Teď mu to ale začalo připadat divné. "Hele, Melánie, já nevím-" "Prosím," přerušila ho "důvěřuj mi. Nemyslím to nijak zle." Chvíli se jí díval do očí a pak uposlechl. "Teď si vzpomeň na ten příběh, co jsem ti vyprávěla minule. O Viktoriánské Anglii. O těch hádajících se sourozencích v parku. Zmínila jsem i datum, jestli si vzpomínáš." Artur přikývl. "Tak teď se na to soustřeď. Mysli na ten park i na datum a čas - těsně po poledni. Vzpomeň si na detaily, které jsem popisovala. Představ si, že tam jsi, vidíš kolem slečny a pány v elegantním oblečení, slyšíš kroky a hovory, že cítíš zápach města…Jsi tam, ty víš, že tam jsi." Artur měl dobrou fantazii, takže si vše představoval do nejmenších detailů a živě. A pak měl pocit, že ho nějaký tlak skoro až drtí, že nemůže dýchat, že je pod vodou a zároveň letí, a že čas se zbláznil. Pak se všechno uklidnilo. Ležel ohromený na zemi, hlava ho bolela, a nebyl si jistý, co uvidí, když otevře oči. Nakonec je však otevřel. Všechno bylo až příliš živé.

Seznámili se zhruba před dvěma měsíci. Zrovna šel do parku, jelikož rodiče ho přímo vyhnali ven (Tehdy by je ani nenapadlo dát mu domácí vězení) a hledal místo na sednutí. Na jedné lavičce seděla dívka, a zaujatě se rozhlížela kolem. Artur váhal, ale nakonec k ní přišel a zeptal se, zda si může sednout. Podívala se na něj nevěřícným pohledem. "Sem? Ke mně?" zeptala se. "Samozřejmě," podivil se Artur jejímu překvapení. Kývla hlavou na souhlas. Artur si sedl a dal se do čtení, avšak hned po pár minutách ho dívka oslovila. "Autor to nevystihl moc přesně. V takovouhle dobu by před Big Benem nebylo tolik lidí. Arturovi došlo, že mu nahlíží přes rameno. "Jak to víš?" zeptal se, protože ho nic jiného ho nenapadlo. "Mám toho hodně načteno," odpověděla po zaváhání. Pak energicky zvedla ruku a představila se: "Jsem Melánie." "Já jsem Artur," odpověděl jmenovaný zaskočeně. Takhle rychlé seznámení ještě neviděl. Potřásli si rukama. Melánie měla v obličeji zvláštní výraz, který si v tu chvíli neuměl vysvětlit. Až později se dozvěděl, čím to bylo.
Hned po tomto seznámení zavedla Melánie řeč na knihy. Zjistili, že se mají o čem bavit, a taky zjistili, že už během té chvíle jsou mezi sebou sdílnější, než jsou někteří lidé mezi sebou za pár měsíců. Měli toho hodně společného - podobný vkus v knihách, obdiv k časům dávno minulým, fantazii. A tak se taky stalo, že když se loučili - uběhly tak dvě hodiny - domluvili se, že za týden se sejdou na stejném místě. A taky že se sešli. A pak se takhle scházeli každý týden, a jako by mezi nimi bylo nějaké pouto. Ona mu vyprávěla příběhy, jež sama vymyslela či si přečetla, a on ji poslouchal, a říkal si, že ona do téhle doby snad ani nepatří. A možná měl i pravdu.
"Viktoriánská Anglie?!" To bylo to jediné, na co se Artur zmohl. Kolem byla zeleň parku. A gentlemani v oblecích a dámy v dlouhých šatech. Zdáli slyšel klapat koňské podkovy po dláždění. Melánie stála nad ním a na tváři měla nadšený úsměv. Podala mu ruku, aby se mohl zvednout. Artur se však dál konsternovaně rozhlížel. "Melánie?" vypravil ze sebe nakonec, doufaje, že dívka stojící nad ním mu všechno objasní. "Tady jsem," zasmála se tázaná "Vstávej prosím tě. Nebudeš tady snad sedět donekonečna, ne?" Artur se omámeně chytil její ruky. Vstal a zadíval se na ni. Vypadala neskutečně spokojeně. "Ty jsi mě zdrogovala," řekl nevěřícně, jelikož to byla jediná možnost. Přešla k němu a vlepila mu políček. "V tom případě mi vysvětli, proč jsi tohle cítil" zatrylkovala vesele, když si Artur začal třít bolavou tvář. "Rozhlédni se kolem," ukázala na dvě postavy stojící kousek od nich "to jsou přece ti dva z mého příběhu. Rozhádaní sourozenci, tak jak jsem říkala. Mladá žena a její bratr, který má ochranitelské sklony." A opravdu - stála tam dívka v modrých šatech a mladý muž v obleku, jež se dohadovali. Ona měla obličej zkřivený vztekem, on jen podrážděně šeptal. "Ale jak to?" Artur nic nechápal. "Pojď prosím tě" vyzvala ho Melánie. Vydal se za ní do jedné z blízkých ulic. Bolela ho hlava. Za chvíli se však zastavil. "Já to nechápu" řekl, rozhlížeje se po vysokých zdobných domech. Melánie se nepřestala usmívat. Pozvedla ruce a zatočila se. Celá zářila. "Myslela jsem, že tohle období poznáš," rýpla si do něj. "Taky že ano. Ale co tady děláme my? Jak to, že si nás nikdo nevšímá?" Už se trochu uklidnil z počátečního šoku, ale pořád nemohl pochopit, co se tady děje. Melánie přišla až k němu a zadívala se mu do očí. "Asi bych měla začít od začátku, jestli to chceš opravdu vědět." Artur přikývl. "Tak to bych asi mohla začít u sebe. Hm, jak to vysvětlit…Inu, čas se řídí jistými pravidly, jež obvykle nejdou porušit. Vznikaly by pak různé paradoxy, a to by opravdu nebylo příjemné. Jenže jednou za hrozně dlouhou dobu se může stát, že se vyskytne jakási chyba, na kterou některá pravidla neplatí. Já jsem taková chyba," odmlčela se. Artur na to neměl co říct. "Víš, já ležím tak nějak mimo čas," pokračovala "jsem zároveň ve všech chvílích, a zároveň nejsem nikde. Svým způsobem ani neexistuji." "Ale já tě vidím," namítl Artur chabě. "Právě to mě nepřestává udivovat," vysvětlila Melánie. "Ale co když…co když opravdu nejsi skutečná? Třeba mám halucinace?" "Vzpomeň si na ten políček," poradila mu Melánie. To mu stačilo. "Já ani tak časem necestuji, spíš tak nějak procházím, nebo lépe řečeno tam prostě jsem," pokračovala Melánie. "Normálně mě nikdo nevidí, a lidé se mi tak nějak vyhýbají." "Neříkej mi, že když někomu zaklepeš na rameno, nevšimne si tě!" namítl Artur, který se už začal vzpamatovávat. Bolest hlavy už skoro odezněla. "Ne, nevšimnou. Já nemůžu zasahovat do běhu času, jelikož by to mělo strašné následky. Ne, že bych to měla zakázané. Já prostě nemůžu." Artur chtěl něco namítnout, ale nenapadl ho žádný pádný argument. Všechno, co Melánie řekla, mu přišlo dokonale logické. Přemýšlel, jestli je to všechno skutečné. Tak by si přál, aby ano! " Můžu si klidně stoupnout doprostřed bojiště," začala zase mluvit Melánie, "a nikdo si mě nevšimne. A ani se mi nic nestane." Opět bylo chvíli ticho. "Jak to?" zeptal se Artur nakonec. "Já nemohu zemřít." Ta slova ho zamrazila až do morku kostí. Musí to být hrozné, žít mezi lidmi, ale nebýt viděn, nemít s kým mluvit, a nemoct umřít. "A jak dlouho už jsi…takhle?" odhodlal se k otázce. Svěsila hlavu. "Nevím, může to být rok anebo století. Jednou jsem se probudila bez jakýkoliv vzpomínek. Ne, nevěřím, že jsme vznikla z čistého vzduchu, nebo temné hmoty nebo tak," dodala, když viděla jeho výraz "myslím, že jsem nějaký život měla, ale nepamatuji si na něj." Dříve, než se zase stačil na něco zeptat, dodala: "A tohle oblečení nosím stále, aniž by ho něco zašpinilo, a aniž bych potřebovala koupel." Ušklíbla se: "Mnohá dívka by mi záviděla." "To je…velmi praktické," vysoukal ze sebe. Nemohl si pomoci - věřil jí všechno, co řekla. Ale tohle přece nemůže být pravda! Chtěl něco zkusit. Postavil se před nedalekého gentlemana a zakřičel: "Haló, pane!" Žádná reakce. "Takže ani tebe nevidí." Melánie zněla, jako by se jí ulevilo. Tázavě se na ni podíval. "Víš, sama jsem nevěděla, jestli se spolu se mnou dokážeš pohnout v čase, a jestli ano, tak co se s tebou stane. Vlastně si dost zahrávám s ohněm," smutně se usmála, "přece jen, ty patříš do jiné doby. Nejsi jako já. Ale jako jediný mě vidíš." Zhluboka se nadechla. "Myslím, že jsi taky částečně časová chyba," řekla. "Jinak bys se mnou nemohl jít," dodala. Artur si to chvíli přebíral v hlavě. Ona myšlenka ho vůbec neděsila, právě naopak. Bylo by dobré, umět si jen tak cestovat časem. I když už by nebylo tak dobré, napadlo ho, nebýt viděn, a to navěky. "Ale kdyby tě tady někdo viděl, tak je to…énorme problème," dokončila nešikovně. Bylo to francouzsky, a Arturovi došlo, že množná za tu dobu, co je na Zemi, mohla projít už spoustu států - možná může jít, aniž by se unavila, bez jídla a bez pití. Kdo ví, možná umí mluvit lépe jinými jazyky než anglicky. To by vysvětlilo její zaváhání. Rozhodl se jí na to zatím neptat. "Rozházelo by to celou časovou osu. A to by bylo zlé. Jak jsem řekla, hodně jsem riskovala." Na chvíli se zamyslela. "Promiň" řekla, čímž Artura překvapila. "To nic," řekl chvatně. A zase tam jen tak stáli. "Ber to takhle," zasmála se Melánie, "jsi první cestovatel v čase, o kterém vím." "To jsi přece ty," namítl. Melánie předstírala pohrdavé odfrknutí: "To jsi opravdu vůbec nedával pozor na to, co jsem ti tady říkala? Já necestuji, já…jsem. Hele, když už jsme tady, pojďme se porozhlédnout, ne?" navrhla zvesela. Nejistě přikývl. Pak ho něco napadlo: "Ale proč jsi mě vzala zrovna sem?" "Nemohla jsem riskovat, že potkáš sám sebe. Tak jsem vybrala toto období - je tu pěkně, ne?" opět se usmála. "Ale ty jsi tady už byla," namítl Artur, "vždyť jsi mi vyprávěla o těch sourozencích. A nepotkali jsme tě tady." "Jak jsem už řekla, normální časové zákony na mě neplatí." A tak šli.
Pozorovali lidi kolem, jejich chování, emoce a příběhy. Chodili po obchodech, kde si nemohli nic koupit - kdykoliv se snažili uchopit nějaký předmět, nebral je vůbec na vědomí. Ale jim to nevadilo. Strávili tam pět krásných hodin.
Byl čas a návrat - Artur už byl trochu utahaný, a měl hlad. Melánii takové věci vůbec netrápily, ale na návrh, aby se vrátili, souhlasně kývla hlavou. Znovu se vrátili do parku a chytili se za ruce. V Melániiných očích se však najednou objevila nejistota. "Ehm, Arture? Já si nejsem jistá, jestli se dokážu vrátit do stejného času, odkud jsi přišel. Myslela jsem, že to nebude těžké, ale teď si nejsem jistá." Utrápeně se na něj podívala. "Copak prostě nemůžeš jít na poslední místo v čase?" zeptal se. "Ne!" vyhrkla, "Poslední místo v čase je v daleké budoucnosti. Hm. Já nemám vnímání rozlišeno na minulost, přítomnost a budoucnost. To, čemu říkáte budoucnost - tak tam jsme sice nikdy nebyla, ale neberu to jako něco nedosažitelného. Nedokážu ji rozlišit od přítomnosti!" Od první chvíle, co se znali, ji nikdy neviděl rozrušenou. Pustila jeho ruce, a začala propadat panice. "Tak se přesuň na místo, kde se částice času mění," snažil se jí pomoci, "poslední nanosekunda přítomnosti." "Ty to nechápeš!" vyhrkla. "Čas se mění i tady - tohle je taky přítomnost! Byla jsem tak hloupá - myslela jsem, že to bude jednoduché! Ale teď jsme tady a…co když jsem z tebe udělala taky někoho, jako jsem já!" "Neboj," pokusil se usmát, "jsem unavený a mám hlad. Pořád jsem vcelku normální člověk." Než si stačil nechat projít hlavou, jestli to nebylo vůči Melánii netaktní, vykřikla: "Ale to jsi teď! Kdo ví, jak to bude vypadat, když se tě pokusím přenést!" Artur chvíli přemýšlel. "Když jsme byli tady, ubíhal čas v, však víš, v přítomnosti?" "Čas ubíhá pořád," řekla Melánie jednoduše. "A beze mě?" "To záleží na úhlu pohledu. Kdyby ses tam vrátil, tak i s tebou." Uchopil její ruce. "Tak to zkusíme," pousmál se "zavři oči, a mysli na tu chvíli, co jsme byli v parku naposled, na tu chvíli, kdy jsme se přesunuli. Nevím, co se může stát, když se přeneseš do času přenosu, ale těsně před tím - to byla přítomnost. Já ji vidím, ta chvíle před tím, než jsem měl pocit, že mě někdo během jedné vteřiny vtáhl do stavu beztíže. Budeme se oba dva soustředit." A potom to byl zase ten pocit. A pak byli zase doma. Rok 2013, první červnová sobota, před sedmi minutami a dvaatřiceti vteřinami tři hodiny.

"Zatraceně!" vyhrkla Melánie, částečně vystrašeně, částečně úlevně. "Vidí tě?" zeptala se rychle. Artur si všiml, že na vzdálené lavičce v parku sedí postarší pán, kterého viděl již předtím, když do parku přišel. Chytil Melánii za ruku a šli po cestě až k onomu muži. "Dobrý den. Můžu se zeptat, kolik je hodin?" zeptal se. Zdálo se mu to jako nejrozumnější otázka, a navíc si ověří, zda je vůbec na dobrém místě. Tedy čase. A navíc to byla trochu ironie, vzhledem k tomu, že před chvíli byl o několik století jinde. Melánie by to možná i ocenila, nebýt toho, že úzkostlivě sledovala mužovu reakci. Pán si Artura změřil pohledem, a pak se podíval na hodinky. "Něco po třetí" pravil. Melánii se rozzářil obličej. "Dokázali jsme to!" padla mu kolem krku. Artur se snažil dělat jako že nic - jestli ji nikdo neviděl, mohlo by vypadat divně, kdyby objímal prázdný prostor. Proto ji jen naznačil, aby ho pustila, poděkoval pánovi, a oba dva se vzdálili. Melánie ho znovu objala. "Jsem tak šťastná!" "A tebe vidí?" zeptal se Artur. Melánie zamávala na onoho muže: "Haló, pane!" Nedočkala se však žádné reakce. Pokrčila rameny. "Ne, ale hlavně, že vidí tebe!" radovala se. Chvíli tam stáli, objímali se, a Melánie zašeptala: "Je mi líto, že jsem tě vystavila takovému riziku. Tehdy mě to nenapadlo, jen jsem to chtěla zkusit…promiň." Pohladil ji po vlasech. "To nic, všechno je to dobré. Já ti naopak děkuji, že jsi mě tam vzala. Byly to krásné chvíle." Pán ze vzdálené lavičky si ho pohoršeně prohlížel, a pak odešel. Asi si myslí, že jsem psychicky narušený, pomyslel si Artur. Ale nevadilo mu to. Jemně prohlásil: "Ale ty přece víš, že tímhle měníme čas. Ten pán by neodešel, kdybys nebyla. A já vím, že je ti to jasné. Že když se mnou mluvíš, tak tím čas měníš. Myslím, že jsme obešli pravidla, aniž by se stalo něco hrozného. Možná, že jednou najdeme způsob, jak tě taky zhmotnit do mé přítomnosti." "Máš pravdu." zašeptala. A tak tam tak stáli, dva neobyčejní přátelé. Neřešili, co se stane dál, jestli se něco stane. Melánie přemýšlela, jestli cítila nějakou změnu v lidské budoucnosti, ale necítila nic. Taky ji napadlo, jestli by opravdu někdy mohla žít a zemřít jako normální člověk. A Artur přemýšlel, jestli by sám dokázal kráčet časem, anebo jestli by ho Melánie vzala ještě někam, nebo spíše "někdy". Ale to vše měl ještě ukázat ten prevít čas.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aranne Aranne | Web | 5. dubna 2015 v 16:33 | Reagovat

Máš to tady moc hezké, příběh moc povedený. Je vidět, že máš talent. :-)

2 Barica Barica | Web | 5. dubna 2015 v 16:36 | Reagovat

[1]: Děkuji moc :)

3 Martina Martina | 19. října 2015 v 13:41 | Reagovat

První, na co se člověk podívá, je obličej, a proto bych začínala popisem hlavy, obzvláště, pokud ji on viděl.
Nadechla se a usmála se tím svým krásným - asi bych tam npsala to druhé se
Proč bych neměl? - věta jako od Šimona
Přestože s ní rád trávil čas, a byla mu neskutečně sympatická, nevěděl o ní skoro nic. - tam je poměr slučovací, takže tam není první čárka

4 Martina Martina | 19. října 2015 v 13:42 | Reagovat

"Prosím," přerušila ho "důvěřuj mi - chybí čárka za ho
neboj, také někam dám své slohy, abys je mohla komentovat

5 Martina Martina | 19. října 2015 v 13:53 | Reagovat

že je pod vodou a zároveň letí, a že čas se zbláznil - oět poměr slučovací, není čárka
Zrovna šel do parku, jelikož rodiče ho přímo vyhnali ven (Tehdy by je ani nenapadlo dát mu domácí vězení) a hledal místo na sednutí. - tehdy malé; za závorkou čárka, protože jelikož... je vedlejší věta, ne že to budeš ignorovat!! Sedím vdle Tebe!
Já jsem Artur," odpověděl jmenovaný zaskočeně. - poměrně zajímavá věta, ne jako tělocvik
Zjistili, že se mají o čem bavit, a taky zjistili, že už během té chvíle jsou mezi sebou sdílnější, než jsou někteří lidé mezi sebou za pár měsíců. - než někteří lidé - bez jsou
jsem líná číst to vícekrát než jednou, souhlasím s jinými komentáři - jsi velmi talentovaná, avšak bylo by vhodné naučit se poměry a vyvarovat se slovsa být, je to to, co Bechnerová vychvalovala do nebe?

6 Barica Barica | 8. listopadu 2015 v 18:19 | Reagovat

[5]: Tak ti děkuji za všechny rady. Jsem ráda, že jsi tam zakomponovala i nějakou pochvalu :D A ano, je to ten vychválený sloh...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama